ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3566.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3566/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci X – Františkově, Vysoká 149/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 937.710,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 78/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 18. března 2015, č. j. 14 Co 287/2014-137, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši 937.710,- Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). Tvrdil, že mu vznikla majetková újma spočívající v ušlém zisku v souvislosti s výkonem vazby trvající 208 dní v trestním řízení, jež skončilo zproštěním obžaloby v celém rozsahu (dále též „původní řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. dubna 2014, č. j. 15 C 78/2014-77, uložil žalované zaplatit žalobci částku 937.710,- Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení obou stupňů (III. a IV.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci v původním řízení vznikla škoda spočívající v ušlém zisku v požadované výši, když žalobce v důsledku nezákonné vazby nemohl provozovat podnikatelskou činnost, kterou do doby vzetí do vazby vykonával. Dovodil, že byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti státu za uvedenou škodu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. K námitce žalované, že plnění žalované z titulu odpovědnosti za předmětnou škodu by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť podnikatelská činnost žalobce spočívala v provozování prostituce, soud prvního stupně poukázal na zjištění z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 56 T 2/2010, kterým byl žalobce uvedených obvinění pravomocně zproštěn.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud dovodil, že uplatněný nárok žalobce je sice co do právního základu oprávněný, odchýlil se však od skutkového závěru soudu prvního stupně, že žalobce prokázal odůvodnění nároku co do jeho výše. Současně dal za pravdu žalované, že přiznání uplatněného nároku žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť podnikatelská činnost žalobce spočívala v provozování prostituce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), který – jak lze dovodit z obsahu podaného dovolání - vymezuje tak, že:
1. „nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, že by přiznání ušlého zisku bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť měl provozovat v podniku prostituci. K tomu uvádí, že byl v trestním stíhání uvedených obvinění zproštěn...“
2. „není pravdou, že by žalobce nedanil všechny své příjmy a toto tvrzení odvolacího soudu nemá oporu v žádném z provedených důkazů...“
3. „se neztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a jeho odůvodněním a naopak má za to, že soud I. stupně právně posoudil věc správně.“
4. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabývá posouzením konkrétních okolností případu tak, aby nedocházelo „k příliš tvrdému výkladu tohoto pojmu v případě náhrady škody, a to obzvlášť v případech, kdy tato škoda vznikla nesprávným úředním postupem státu nebo nesprávným úředním rozhodnutím a stát by se tímto zbavil své odpovědnosti. Dle názoru žalobce je v podobných případech zapotřebí především zkoumat, jak citelné bude případné odepření práva na náhradu škody pro poškozeného. K tomuto se vyjadřuje Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 02. 18. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3419/2014, kde se uvádí: ‚...odepření práva na náhradu škody nepředstavuje pro žalující společnost natolik citelný zásah srovnatelný s tvrdostí, jakou by znamenalo uložení povinnosti k náhradě škody tehdy nemajetnému nezletilému, který se musel navíc vypořádat s následky úmyslného trestného činu proti své osobě.‘ Dle názoru žalobce z citovaného rozsudku NS ČR jasně vyplývá, jak zásadní musí být okolnosti případu, aby bylo možné jinak oprávněný nárok na náhradu škody označit za rozporný s dobrými mravy, a zároveň z něj vyplývá nutnost posoudit, jak citelný dopad na žalobce bude mít případné nepřiznání takového nároku....Uvedenými aspekty se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, čímž se zásadním způsobem odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Ve světle uvedených argumentů tak žalobce naopak považuje rozhodnutí o zamítnutí jeho nároku odvolacím soudem za extrémně rozporné s dobrými mravy, neboť tímto rozhodnutím odvolací soud ponechává žalobce v kritické finanční a sociální situaci, kterou si sám nezpůsobil.“
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, „nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodnout ve smyslu §243f občanského soudního řádu.“
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K řádnému vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dojde jen tehdy, jestliže dovolatel prostřednictvím svého advokáta v dovolání vymezí alespoň jedno ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; tj. dovolatel musí uvést okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že v souzené věci se jedná (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak); k tomu srov. např. následující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2015, IV. ÚS 940/2015; všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz .
V případě dovolací argumentace popsané pod body 1) až 3) ovšem dovolatel právně relevantním způsobem podmínku vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nesplnil. Z této části dovolání je zřejmé, že dovolatel polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, s jím učiněným hodnocením důkazů, preferuje svou skutkovou verzi případu a na jejím základě vyvozuje (pro sebe) příznivější právní posouzení věci, které konfrontuje s právně kvalifikačním závěrem, jenž v dané věci učinil odvolací soud. Taková dovolací argumentace ovšem – zde z pohledu §237 o. s. ř. – přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a nemůže je v dovolacím řízení revidovat.
Právní posouzení věci odvolacím soudem vychází ze skutkových zjištění, které jsou zákonu odpovídajícím způsobem vyloženy v odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), takže – zde zjevně nad rámec odůvodnění tohoto odmítacího usnesení uvedeno – nelze (za užití ústavně právní optiky s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu v otázce respektování principu spravedlivého procesu) učinit závěr, že by z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývaly defekty týkající se hodnocení důkazů, soudní svévole či nesouladu mezi dílčími skutkovými zjištěními, závěru o skutkovém stavu a právním posouzením věci. Přitom sama okolnost, že dovolatel nesdílí právní posouzení věci odvolacím soudem a naopak se zcela ztotožňuje s právním posouzením věci (pro něho příznivějším) soudem prvního stupně, přirozeně přípustnost jeho dovolání v dané věci nezakládá (zakládat nemůže).
K bodům 1) až 3) lze tedy závěrem uvést, že uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání v projednávané věci nedostál.
K dovolací argumentaci ad 4):
Ani vymezení předpokladu přípustnosti pro tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 3419/2014, nemohlo přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. V předmětné věci se jednalo „o posouzení, zda požadavek obchodní společnosti na náhradu škody způsobené jí chodcem na vozidle, je v rozporu s dobrými mravy, jestliže její zaměstnanec, který vozidlo mimo rámec plnění služebních úkolů řídil, se po nehodě vůči poraněnému chodci dopustil úmyslného trestného činu, jímž ho jen shodou náhod nepřipravil o život.“ K tomu Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyložil, že „Žalovaný za poškození vozu odpovídá a v běžné situaci by byl povinen škodu nahradit. Nelze ovšem přehlédnout, že tehdy nezletilý žalovaný způsobil škodu na vozidle pouhou vlastní nedbalostí a poté, co si sám přivodil zranění, stal se vzápětí obětí úmyslného trestného činu proti životu a zdraví, který vedl ke značné nemajetkové újmě spočívající v zásahu do zdraví a lidské důstojnosti, spojenému s výrazným stresem a odůvodněnou obavou ze ztráty života. Ve světle způsobu jednání vůči zraněnému dítěti, kterému nebylo následně poskytnuto prakticky žádné zadostiučinění ke zmírnění vytrpěné nemajetkové újmy, se uplatnění nároku na náhradu majetkové újmy (škody na vozidle) vůči žalovanému, který musel čelit zcela bezdůvodnému ataku proti životu, jeví skutečně jako postup postrádající sebereflexi a morální odpovědnost za osobu, jíž je svěřeno služební vozidlo. Na tom nic nemění okolnost, že žalobu podává právnická osoba, neboť i ona je povinna ctít dobré mravy a způsob uplatnění práva z její strany nesmí být v rozporu s tím, co je vnímáno jako základní pravidlo slušnosti v rozumném uspořádání mezilidských vztahů. Tyto požadavky se v takovém případě samozřejmě kladou na osoby jednající jménem právnické osoby, a vytvářející tak její vůli v právních vztazích. To vše podtrhují zjištěné skutečnosti o tom, že odepření práva na náhradu škody nepředstavuje pro žalující společnost natolik citelný zásah srovnatelný s tvrdostí, jakou by znamenalo uložení povinnosti k náhradě škody tehdy nemajetnému nezletilému, který se musel navíc vypořádat s následky úmyslného trestného činu proti své osobě. Ze všech těchto důvodů nepožívá realizace práva na náhradu škody žalující obchodní společností podle §3 odst. 1 obč. zák. právní ochrany, proto žalobě nemůže být vyhověno.“
Z pohledu toho, jak dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti svého dovolání, nelze dovodit, že by napadený rozsudek odvolacího soudu v řešení právní otázky aplikace dobrých mravů ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na jím zjištěné (jedinečné) skutkové okolnosti případu byl v rozporu s cit. rozhodnutím dovolacího soudu, ani nelze dovodit, že by se odvolací soud napadeným rozhodnutím jakkoliv odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu a aplikace dobrých mravů, na kterou ostatně (výběrem) v odůvodnění svého rozhodnutí (pro podporu jím uplatněné právní argumentace) dovolatel odkazuje.
Závěr odvolacího soudu o kolizi s dobrými mravy je i v tomto případě postaven na poměření zjištěných konkrétních (jedinečných) skutkových okolností případu, přičemž aplikační úvaha odvolacího soudu (právě s ohledem na zjištěný skutkový stav věci) nevychází z nelogické, svévolné či nepředvídatelné úvahy, nýbrž je výsledkem (z pohledu poměření ustálené judikatury dovolacího soudu) předvídatelné subsumpce závěru o skutkovém stavu pod aplikované pravidlo chování (zde §3 odst. 1 obč. zák.).
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že požadavek dovolatele je rozporný s dobrými mravy, je logické, že v takto učiněném závěru je (implicite) obsažen i názor, že v takovém případě není již třeba zabývat se tím (jak namítá dovolatel v dovolání) „jak citelný dopad na žalobce bude mít případné nepřiznání takového nároku“ , poněvadž soulad s dobrými mravy musí být vždy zachován, respektive (již ze samotné povahy věci) nepřichází v úvahu procesní situace, aby soud přiznal žalobou uplatněný nárok za současného konstatování, že jeho uplatnění je v rozporu s dobrými mravy (šlo by o věcný protimluv, pro který by takto vydané soudní rozhodnutí z pohledu správnosti právního názoru nemohlo obstát).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu