ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3707.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3707/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 232.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 EC 1041/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2014, č.j. 11 Co 1199/2012-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2014, č.j. 11 Co 1199/2012-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“) domáhal částky 232.500,- Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za morální újmu způsobenou průtahy v řízení, které bylo vedeno pod sp. zn. 3 T 140/2000 a trvalo patnáct let, šest měsíců a čtyři dny. V jeho průběhu byl pro trestný čin podvodu odsouzen k trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a tento trest si fakticky i odpykal, i když rozsudek o uložení trestu byl zrušen Ústavním soudem. Trestní stíhání žalobce bylo nakonec zastaveno usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. července 2010, č.j. 3 T 140/2000 - 424, z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, tj. proto, že vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2. května 2012, č. j. 27 EC 1041/2010-56, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 232.500,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. žalobu zamítl ohledně úroku z prodlení ze shora uvedené částky od 19. října 2010 do 9. března 2011 a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §31a OdpŠk a dospěl k závěru, že délku řízení je třeba považovat za zcela nepřiměřenou, protože řízení nebylo složité, žalobce nijak nepřispěl svým jednáním k průtahům, jimiž řízení bylo zatíženo. Trestní řízení mělo nepochybně na život žalobce velice silný dopad. Proto soud žalobě vyhověl v rozsahu uvedeném ve výroku jeho rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labe rozsudkem ze dne 22. května 2014, č.j. 11 Co 1199/2012-97, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu vyhovujícího výroku o věci samé, tj. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 232.500,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce trestního řízení, ale s poukazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, dospěl k odlišnému právnímu závěru v tom, že žalobci právo na náhradu škody nevzniklo. Trestní stíhání bylo podle jeho názoru zastaveno pro neúčelnost a z odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání vyplývá, že trestní řízení trvalo neúměrnou dobu. Zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, a proto odškodnění žalobce zastavením trestního stíhání je naprosto dostačující.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu dovoláním ze dne 10. června 2014. Přípustnost dovolání odvozuje od toho, že rozhodnutí odvolacího soudu odviselo od vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Upozorňuje v prvé řadě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, a na rozsudek téhož soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, a poukazuje na to, že když celý původně uložený trest v mezidobí vykonal, nebylo co kompenzovat a trestní stíhání nebylo zastaveno pro jeho nepřiměřenou délku, takže ve skutečnosti k žádné, odvolacím soudem tvrzené, kompenzaci porušení práva žalobce na vyřízení věci v přiměřené lhůtě nedošlo. Dále se dovolatel domnívá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nerozlišil mezi nárokem na odškodnění nemateriální újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo pravomocným rozsudkem a nárokem na odškodnění nemateriální újmy způsobené porušením práva na skončení věci v přiměřené lhůtě, jehož se žalobce domáhal. Proto žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvého stupně potvrzuje.
Žalovaná se vyjádřila k podanému dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a ztotožňuje se s jeho právními závěry. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014; nejdříve se pak zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné pro posouzení nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které bylo skončeno zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, z hlediska možné aplikace §12 OdpŠk, když tuto otázku posoudil odvolací soud jinak, než jak je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je současně důvodné.
Jádrem podaného dovolání je námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, tj. proto, že vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, nepředstavuje způsobilé odškodnění.
Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“) ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma náhrady ve smyslu §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení . V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). Uvedené závěry se plně uplatní i v případě, že je trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení dokonce zastaveno s poukazem na č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001).
Dovolateli je třeba přisvědčit, že pokud odvolací soud v dané věci na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobci dostalo přiměřeného zadostiučinění zastavením trestního stíhání z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, odchýlil se tím od ustálené judikatury dovolacího soudu v této otázce. Důvody uvedené ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání – význam a míra porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen a chování obžalovaného po spáchání činu – nejsou nikterak navázány na porušení práva obžalovaného na přiměřenou délku řízení. Na tom nemůže nic změnit ani to, že v odůvodnění usnesení je v části vypočítávající skutečnosti, které vyplývají z obsahu trestního spisu kromě jiného uvedeno, že dobu, po kterou je trestní řízení vedeno, nelze považovat za přiměřenou, resp. konstatování, že další protahování již tak neúměrně trvajícího trestního řízení se jeví jako zcela bez významu vedle reálných možností uložení trestu v posuzované trestní věci.
Z uvedených skutečností tak vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za správný. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu