ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3867.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3867/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. S. , b) Š. S. a c) E. S. , všech zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,000.000,- Kč, 1,000.000,- Kč a 1,500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 326/2007, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č. j. 51 Co 435/2008 – 95, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2008, č. j. 27 C 326/2007 – 33, zamítl žalobu, prostřednictvím, níž se žalobci domáhali, aby žalovaná byla shledána povinnou zaplatit žalobci a) 1,000.000,- Kč, žalobci b) 1,000.000,- Kč a žalobkyni c) 1,500.000,- Kč.
Uvedených částek se žalobci domáhali s odůvodněním, že jim měla vzniknout nemajetková újma v důsledku „průtahů“ v trestním řízení, které bylo proti nim vedeno, a tedy že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“.
Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve výroku I. konstatoval, že „nepřiměřenou celkovou délkou řízení, v němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, č. j. 1 T 35/2000 – 1148, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/01, bylo porušeno právo žalobců na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.“ Odvolací soud také rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Stalo se tak poté, co předchozí potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2009, č. j. 51 Co 435/2008 – 61, který ve výroku neobsahoval uvedenou konstataci porušení práva, byl zrušen Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), a to zejména z důvodu nesprávného posouzení celkové doby řízení.
V tomto rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, „že pro posouzení toho, zda v konkrétním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, je nejprve třeba vymezit celkovou dobu řízení, tedy jeho počátek a jeho konec. Následně je nutno zhodnotit, zda tato celková délka řízení byla nepřiměřená, a to při zohlednění kritérií příkladmo vypočtených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Je-li doba řízení shledána nepřiměřenou, pak je třeba uvážit, zda tím byla způsobena újma nemajetkové povahy a v případě že ano, v jaké formě, eventuálně v jaké výši, bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění.“
Dále konstatoval, že „počátek běhu trestního řízení je třeba klást k okamžiku, kdy se ten, proti němuž je řízení vedeno, oficiální cestou o této skutečnosti dozví, nebo jsou proti němu činěna jiná opatření, která obsahují takové sdělení a zároveň mají podstatný dopad na situaci podezřelého. Z pohledu judikatury ESLP je to především sdělení obvinění, které je charakterizováno jako „oficiální oznámení příslušného orgánu dané osobě, že se jí vytýká, že spáchala trestný čin“. V poměrech právního řádu České republiky je pak za počátek trestního řízení třeba v zásadě považovat sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§160 odst. 2 tr. ř.). Podání trestního oznámení pak není takovou skutečností, která by bez dalšího měla podstatné negativní dopady do životní situace podezřelého a žalobci ani žádné takové důsledky ve svých podáních nespecifikovali.“
Pro účely daného případu, pak dovolací soud uzavřel, že se lze „ztotožnit s odvolacím soudem, že v daném případě je třeba klást počátek trestního řízení vedeného proti žalobcům až ke dni 27. 11. 1995, kdy jim bylo sděleno obvinění.“
Poté dovolací soud uvedl, že „co se týče skončení řízení , je obecně možno pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. Do doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozené(ho) neúspěšné. To, že v konkrétním řízení soudy rozhodovaly ve více stupních (tedy řízení proběhlo i u Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či soudu Ústavního), je možno zohlednit až při úvaze o tom, zda celková délka řízení byla přiměřená, a to v rámci aplikace kritéria složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk). Zda se jednalo o opravné prostředky důvodné či nikoliv lze zase podřadit pod kritérium obsažené v §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk (jednání poškozeného).“
Dovolací soud se vyjádřil i k dalším úvahám odvolacího soudu, přičemž nepovažoval za přiléhavé hodnocení složitosti řízení pouze odkazem na rozsah (či počet listů) trestního spisu a uvedl, že ani zjištění, že trestní řízení bylo vedeno pro „zvlášť závažnou trestnou činnost“, nemusí samo o sobě vést k závěru, že řízení bylo složité, jestliže jinak byl případ zejména po procesní a skutkové stránce spíše jednoduchý. Trestní řízení je z hlediska svého předmětu pro účastníky zpravidla velmi důležité, naopak výsledek řízení by při zvažování přiměřenosti doby řízení neměl hrát zásadní úlohu, neboť dovolací soud – na rozdíl od soudu odvolacího – nevidí důvod, pro který by trestní řízení skončené odsouzením stíhaných pachatelů mělo být delší než řízení, které skončilo jinak (např. zproštěním obžaloby a zastavením trestního stíhání). Takovou skutečnost je ale třeba vzít v potaz při zvažování toho, zda nepřiměřenou délkou řízení došlo ke způsobení nemajetkové újmy, případně při úvaze o tom, v jaké formě, eventuálně v jaké výši má být poskytnuto přiměřené zadostiučinění.
Konečně dovolací soud uzavřel, že „je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu.“
V řízení následujícím po vydání kasačního rozsudku Nejvyšším soudem odvolací soud znovu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které mu předcházelo, přičemž byl vázán právními názory vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu.
Odvolací soud doplnil v souladu s §213 odst. 4 o. s. ř. dokazování, a to zejména o důkazy lékařskými zprávami o zdravotním stavu žalobců v době vedení posuzovaného trestního řízení.
Odvolací soud nově vycházel z celkové délky řízení, která v daném případě byla ohraničena sdělením obvinění žalobců dne 27. 11. 1995 a usnesením Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 23. 1. 2007, resp. 14. února 2007, a činila tak jedenáct let a dva, resp. tři měsíce. Při úvaze o tom, zda taková délka řízení byla nepřiměřená, vycházel odvolací soud z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
K tomu uvedl, že bez ohledu na to, kolik čítá trestní spis listů, je z obsahu vydaných rozhodnutí zjevné, že dokazování v této věci bylo obsáhlé jak z hlediska provedených svědeckých výpovědí, tak z hlediska listinných důkazů.
Žalobci sami se snažili znemožnit odhalení trestné činnosti. To vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/01. Jednalo se o poměrně sofistikovaně spáchaný zvlášť závažný trestný čin většího počtu pachatelů s různou mírou zapojení do trestné činnosti. Nelze též pominout významný fakt, že věc byla projednávána celkem na čtyřech stupních soudní soustavy. Žalobci svým jednáním významným způsobem přispěli k délce řízení, a to tím, že činili zjevně bezdůvodná podání (dovolání a ústavní stížnost).
Význam předmětu řízení byl pro žalobce vysoký již tím, že se jedná i typově významné řízení v trestní věci, které nepochybně negativně ovlivnilo osobní život žalobců. To bylo umocněno u žalobkyně E. S. zhoršeným zdravotním stavem již od počátku řízení, resp. před jeho zahájením.
Orgánům činným v trestním řízení lze vytknout nedostatečně plynulý průběh řízení především v době mezi podáním první obžaloby a vrácením věci k došetření.
I přes složitost řízení a jednání žalobců považoval odvolací soud celkovou délku řízení za nepřiměřenou, neboť v trestním řízení bylo na místě postupovat s ohledem na jeho význam pro obžalované rychle a bez jakýchkoliv průtahů.
V daném případě však byla dána okolnost, která vyvrací silnou, ale vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřenou délkou řízení dochází u účastníků ke vzniku nemajetkové újmy. Tou je skutečnost, že všichni žalobci byli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zákona, tedy ze spáchání „úmyslného trestného činu“. Své trestné činnosti si žalobci museli být vědomi, stejně jako následného trestního řízení a uložení trestu. Nepřiměřená délka řízení, která vedla k faktickému oddálení uložení trestu za spáchanou trestnou činnost, tudíž nemohla v osobnostní sféře žalobců vyvolat žádnou citelnou újmu. Nadto sami žalobci svým jednáním k délce řízení významným způsobem přispěli.
Pokud žalobcům nemajetková újma vznikla, je s ohledem na všechny uvedené okolnosti postačující konstatování porušení práva žalobců na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Jedná se o plnohodnotnou formu zadostiučinění.
Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost staví na tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam daný tím, že řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem, přičemž tyto otázky byly v rozhodování dovolacího soudu řešeny rozdílně nebo nebyly řešeny dovolacím soudem vůbec. Důvodnost dovolání spatřují v tom, že rozsudek dovolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci.
Odvolací soud se podle dovolatelů neřídil závěry vyslovenými v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
Dovolatelé opět nesouhlasí s tím, kterak odvolací soud stanovil počátek a konec posuzovaného trestního řízení. Co se týče skončení řízení, mají za to, že to nastalo až dnem doručení usnesení Ústavního soudu, nikoliv již dnem jeho vyhlášení, kterak dovodil odvolací soud. Konec řízení tak nenastal již 23. 1. 2007, resp. 14. 2. 2007, nýbrž teprve 7. 2. 2007, resp. 27. 2. 2007. Otázka, ke kterému okamžiku nastává konec řízení, nebyla přitom v judikatuře dovolacího soudu podle názoru dovolatelů dosud vyřešena.
Pokud se jedná o počátek řízení, dovolatelé uvádí, že jsou jim sice známy závěry Nejvyššího soudu o tom, že začátek trestního řízení lze spojovat toliko s momentem sdělení obvinění, avšak že dle rozhodnutí ESLP mohou účinky zahájení trestního řízení nastat ještě před takovýmto úkonem. Je tak třeba vždy ad hoc posuzovat, kdy byl orgány činnými v trestním řízení učiněn první úkon zasahující do života podezřelé osoby a jaké měl možné dopady. V daném případě bezprostředně po té, co bylo podáno první trestní oznámení (krátce po 7. 2. 1994), orgány činné v trestním řízení začaly zasahovat do života žalobců, v důsledku čehož žalobci začali pociťovat účinky trestního řízení (mj. byli nuceni podat vysvětlení).
Celková délka řízení tak podle žalobců nečinila jedenáct let a dva, resp. tři měsíce, nýbrž třináct let.
Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že zcela rezignoval na hlubší analýzu kritérií rozhodných pro posouzení přiměřenosti délky řízení, resp. výběru adekvátní formy zadostiučinění, a že měl pečlivě zkoumat naplnění těchto kritérií v jednotlivých fázích řízení, aby zjistil, zda tyto jednotlivé etapy byly nepřiměřeně dlouhé.
Co se týče jednotlivých kritérií, dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu, že zkoumané řízení bylo složité. Samotné konstatování, že v řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování listinnými důkazy, nemůže samo o sobě vypovídat o složitosti řízení. Odvolací soud měl zkoumat, „kolik času zabralo soudům provedení těchto důkazů“, a také tím, zda bylo nezbytné provést všechny takto navržené důkazy. Ohledně provedení výslechu více svědků odvolací soud nijak nespecifikoval počet provedených znaleckých výpovědí, nestanovil délku výslechů apod. Ani pouhé konstatování závažnosti trestného činu ještě nedokládá složitost řízení. Navíc právní kvalifikace uvedeného trestného činu byla zapříčiněna „jen z toho důvodu, že způsobená škoda byla velkého rozsahu“. Ani argumentace odvolací soudu, že trestný čin spáchal větší počet pachatelů s různou mírou zapojení, není přiléhavý, neboť z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002 se podává, že míra účasti všech pachatelů byla víceméně stejná, a proto byl všem uložen stejný trest. Samotné orgány činné v trestním řízení neshledaly žádnou mimořádnost v provedení trestného činu.
Údajné jednání žalobců, jež mělo znemožňovat odhalení trestné činnosti, není v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nijak blíže popsáno. Žalobci si přitom nejsou vědomi, že by jakkoliv svým chováním ztěžovali průběh trestního řízení. Samotná důvodnost či nedůvodnost podání opravných prostředků pak nemůže mít žádný vliv na posouzení přiměřenosti délky řízení.
Pokud se jedná o význam předmětu řízení, žalobci nijak nezpochybňují, že v důsledku vedení soudního řízení zpravidla dochází ke zhoršení zdravotního a psychického stavu obžalovaných osob, avšak zároveň se domnívají, že míra tohoto zhoršení je dána nejenom samotným faktem konání řízení, nýbrž i tím, po jak dlouhou dobu takové řízení probíhá. Kratší trestní řízení by jistě zmírnilo míru společenské izolace a nejistoty ohledně budoucnosti. Jinými slovy, u osob odsouzených za spáchaný trestný čin nelze a priori vyloučit, že ke zhoršení jejich stavu mohlo dojít v důsledku nepřiměřené délky řízení.
Z výše vyložených důvodů se dovolatelé domnívají, že odvolací soud zvolil neadekvátní formu zadostiučinění, a proto navrhli, aby Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se naopak plně ztotožňuje se všemi skutkovými i právními závěry, k nimž odvolací soud dospěl, a považuje je za spravedlivé a souladné s dotčenými právními předpisy. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání v tomto případě uvážil i to, že již jednou došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (na něž i v tomto řízení o dovolání bude dovolací soud odkazovat), a že je tedy nutno přihlížet i k tomu, zda se odvolací soud ve svém novém rozhodnutí řídil právními závěry obsaženými v kasačním rozsudku dovolacího soudu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť závěry odvolacího soudu o formě poskytnutého zadostiučinění nemají oporu v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Zásadní právní významnost spatřoval dovolací soud zejména v tom, že v jeho dosavadní rozhodovací činnosti nebylo dosud plně rozvinuto právní posouzení adekvátnosti jednotlivých forem zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk. V daném případě šlo o zodpovězení otázky, zda i v případě pravomocného odsouzení za spáchaný trestný čin v řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, je přiměřeným zadostiučiněním za případně způsobenou nemajetkovou újmu samotné konstatování porušení práva či zda je třeba přikročit ke kompenzaci finanční. Je třeba vyřešit i otázky související, mající obecný přesah do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to především, k jakým okolnostem (kritériím) je nutno při stanovení adekvátní formy zadostiučinění v obdobných případech přihlížet.
Nejvyšší soud se vyjádřil i k těm námitkám dovolatelů, kterými nebrojí přímo proti přiznané formě zadostiučinění, neboť závěr o adekvátní formě přiznaného zadostiučinění je důvodností či nedůvodností těchto argumentů do značné míry podmíněn. To vše s přihlédnutím k právní úpravě dovolacího řízení, kterak bude poukázáno níže.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé v tomto ohledu ničeho nenamítali a dovolací soud žádné vady řízení nezjistil. Proto se zabýval posouzením právních závěrů odvolacího soudu.
Co se týče určení celkové doby řízení, právní posouzení provedené odvolacím soudem je v podstatě správné. Při určení počátku trestního řízení dovolací soud v předchozím rozsudku o dovolání žalobců dospěl k závěru, že v poměrech právního řádu České republiky je za počátek trestního řízení třeba v zásadě považovat sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu. Nejedná se tedy o plošný závěr, kterak argumentují žalobci v novém dovolání. Nejvyšší soud k tomu na stejném místě dodal, že podání trestního oznámení pak není takovou skutečností, která by bez dalšího měla podstatné negativní dopady do životní situace podezřelého a žalobci ani žádné takové důsledky ve svých podáních nespecifikovali. To, že žalobci byli nuceni podat vysvětlení, rozhodně podstatně negativním důsledkem není.
Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout, že konec posuzovaného řízení nestanovil zcela v souladu s již učiněnými závěry Nejvyššího soudu. Ten v předchozím kasačním rozhodnutí uzavřel, že řízení se považuje za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. V případě usnesení Ústavního soudu nastává právní moc v den doručení jeho písemného vyhotovení účastníkům řízení. Nicméně v daném případě by to znamenalo prodloužení řízení o patnáct, resp. o třináct dní, což je z pohledu celkové doby řízení zanedbatelné. Celková doba řízení tak činila něco málo přes jedenáct let.
Žalobci dále brojí proti tomu, kterak odvolací soud aplikoval jednotlivá kritéria demonstrativně uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
Předně je nutno upozornit na to, že v případě založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není možné úspěšně uplatnit dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř. a contrario ).
To se v daném případě týká zejména námitek dovolatelů směřujících vůči závěru odvolacího soudu, že posuzované trestní řízení bylo složité (kritérium §31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) proto, že „dokazování v této věci bylo obsáhlé jak z hlediska provedených výpovědí, tak listinných důkazů.“ Dovolatelé v tomto ohledu nezpochybňují – jako to učinili v předchozím dovolacím řízení – nepřiléhavost úvah odvolacího soudu co do obecného vymezení podstatných skutkových okolností pro aplikaci kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk. Zpochybňují toliko to, zda z okolností, které vzal odvolací soud v úvahu (a zde nutno podotknout že správně), závěr o složitosti řízení v konkrétním případě vyplývá či nikoliv.
Podobné závěry lze učinit i ve vztahu k námitce, že složitost řízení nevyplývá ze samotné skutečnosti, že trestní řízení bylo vedeno pro závažnou trestnou činnost. K tomu lze dodat, že odvolací soud v tomto ohledu nepřihlížel jen k závažnosti trestné činnosti, pro kterou bylo řízení vedeno, ale i k tomu, že trestný čin byl spáchán sofistikovaně a že do něj byl zapojen vyšší počet pachatelů s různou mírou podílu na trestné činnosti. Pokud dovolatelé zpochybňují i tyto závěry, pak je k nim možno uvést totéž co v předchozím odstavci.
Dovolatelé dále brojí proti závěru, že o složitosti řízení svědčí i to, že případ byl projednáván na více stupních soudní soustavy. K tomu lze nicméně uvést, že pro složitost věci skutečně svědčí i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována. V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (k tomu srov. např. bod IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Stanovisko“; všechna zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou též dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Namítají-li žalobci ve vztahu k aplikaci kritéria §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, že samotná důvodnost či nedůvodnost podání jednotlivých opravných prostředků nemůže mít žádný vliv na posouzení přiměřenosti délky řízení, není možno s nimi souhlasit (k tomu srovnej závěry z předchozího kasačního rozsudku dovolacího soudu v této věci uvedené výše).
V již citovaném Stanovisku Nejvyšší soud k této problematice uvedl následující:
„Ani skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci.
Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Specifické je v tomto ohledu trestní řízení, v jehož průběhu se obecně spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení nepředpokládá. Stát ovšem nemůže nést odpovědnost za prodloužení řízení zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv či jinými prostředky (např. nedostavením se k jednání soudu nebo ke znalci či jiným obstrukčním jednáním majícím za cíl prodlužovat řízení). To vyplývá např. z rozsudku senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00, odst. 33.“
Konečně dovolatelé zpochybňují způsob aplikace kritéria §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, a to zejména ve vztahu k přiznané formě zadostiučinění. V tomto ohledu dospěl odvolací soud k závěru, že význam řízení byl pro účastníky vysoký, a proto se na první pohled námitky dovolatelů s argumentací odvolacího soudu míjí. Dovolatelé tak ale ve skutečnosti brojí proti závěru odvolacího soudu, že v daném případě je dána okolnost, která vyvrací silnou, ale vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu. Ta spočívá v tom, že v daném trestním řízení byli žalobci shledáni vinnými z trestného činu, pro který byli obžalováni, a byl jim za to uložen trest. Jak výslovně konstatoval odvolací soud, „nepřiměřená délka řízení, která vedla k faktickému oddálení uložení trestu za spáchanou trestnou činnost, [tudíž] nemohla v osobnostní sféře žalobců vyvolat žádnou citelnou újmu.“ Přesto odvolací soud dospěl k závěru, že nějaká újma mohla žalobcům vzniknout, že však jako přiměřené zadostiučinění postačí konstatování porušení práva žalobců na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.
Dovolací soud se proto musel zabývat tím, zda ve vztahu k okolnostem konkrétního případu bylo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk adekvátní, a to zejména s ohledem na závěry již obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu a ESLP. Přitom dovolací soud považoval za přiléhavé, aby v daném rozhodnutí nastínil i obecněji platné úvahy vztahující se k dané problematice.
Na tomto místě je nezbytné znovu zdůraznit, že určení formy a případně i výše zadostiučinění v konkrétním případě je především úkolem soudu prvního stupně, či v rámci eventuálního přezkumu jeho rozhodnutí, úkolem soudu odvolacího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2329/2011). Nejvyšší soud ovšem nemůže rezignovat na sjednocující úlohu své rozhodovací činnosti (§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů), ani na základní právní princip, že v obdobných případech má být rozhodnuto obdobně, kterýžto se vztahuje na rozhodování všech soudů.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010 zopakoval, že „z hlediska významu řízení není v zásadě rozhodující výsledek řízení pro poškozeného“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). K tomu na stejném místě doplnil, že „i v daném případě je ale nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla žalobci nemajetková újma (§31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobnostní integrity. ESLP pak ve vztahu k nepřiměřené délce řízení považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29).“
Ve vztahu k možnosti konstatování porušení práva uvádí zejména rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, nebo rozsudek senátu téže sekce ESLP ze dne 15. 7. 2003 ve věci Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98. V prvním případě se jednalo o trestní řízení proti stěžovateli, které trvalo sedm let, dva měsíce a dvacet devět dní. Stěžovatel byl v jeho průběhu držen ve vazbě a byl odsouzen za spáchání násilných trestných činů. ESLP zde přihlédl zejména k závažnosti spáchaných trestných činů a v tomto důsledku způsobené složitosti řízení. Ve druhém případě se jednalo o rozvodové řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. ESLP připustil, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů v průběhu rozvodového řízení, avšak připomněl, že délka tohoto řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek byl ESLP toho názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení práva.
K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud, a to např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. V něm se jednalo o náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce požadoval v penězích, ačkoliv soudy nižších stupňů mu přiznaly náhradu ve formě konstatování porušení práva. Žalobce v této věci požadoval zadostiučinění za trestní řízení proti němu vedené, které skončilo po šesti letech tak, že byl shledán vinným ze spáchání trestného činu pokusu ublížení na zdraví a trestného činu výtržnictví. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že „nemajetková újma způsobená žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v případě žalobce zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost, v době ode dne 6. 11. 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí svobody za svůj jiný trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v neposlední řadě je nutno přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení nakonec pravomocně shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Nadměrná délka tohoto konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotu či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích.
V již zmíněném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4442/2010 Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že trestní řízení v tomto případě trvalo zcela zjevně nepřiměřeně dlouho (více než čtrnáct a půl roku). Jednalo se tak o dobu řízení dvojnásobně delší než v případě Szeloch proti Polsku či v případě komentovaném v předchozím odstavci. Žalobce nijak k prodloužení délky řízení nepřispěl a v postupu jednajících státních orgánů bylo možno shledat určitá pochybení. Žalobce nebyl odsouzen za násilný trestný čin (narozdíl od případu Szeloch proti Polsku a případu komentovaného v předchozím odstavci), ale za majetkovou trestnou činnost. Trest jemu uložený byl méně závažný než ve věci Szeloch (zde byl obžalovaný za zabití odsouzen ke čtrnácti letům vězení), ale závažnější než v případě řešeném Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. Na druhou stranu Nejvyšší soud zohlednil skutečnost, že řízení bylo po procesní a skutkové stránce velmi složité a do jisté míry bylo složité i po stránce právní. Případ byl projednáván na třech stupních soudní soustavy. Po zhodnocení těchto skutkových okolností daného případu a s přihlédnutím k výše vyloženým právním závěrům dospěl dovolací soud k závěru, že „žalobci byla nepřiměřenou délkou trestního řízení způsobena újma nemajetkového charakteru a že tato újma není natolik nepatrná, aby za adekvátní zadostiučinění bylo možno považovat konstatování porušení práva. Konstatoval nicméně, že nemajetková újma vzniklá žalobci není ani nikterak velká, a přiměřené zadostiučinění v penězích by proto mělo být spíše nižší.“
Z tohoto hlediska je pak možno konstatovat, že právě souzený případ je v některých podstatných znacích obdobný tomu, který dovolací soud posuzoval v případě vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 4442/2010 (viz výše). Liší se v tom, že žalobci přispěli k prodloužení délky trestního řízení, a to zejména tím, že podali zjevně neúspěšný mimořádný opravný prostředek a ústavní stížnost.
Dovolací soud na tomto místě opakuje i závěry již shora uvedené a obsažené i v citovaném Stanovisku (bod IV., písm. b): „Ani skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (kritérium ad c/).
V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, Nejvyšší soud dovodil, že se o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí zákona zpravidla jedná i tehdy, jestliže povinnost učinit úkon či vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě byla porušena v důsledku prodlev při vypracování znaleckého posudku.
Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Specifické je v tomto ohledu trestní řízení, v jehož průběhu se obecně spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení nepředpokládá. Stát ovšem nemůže nést odpovědnost za prodloužení řízení zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv či jinými prostředky (např. nedostavením se k jednání soudu nebo ke znalci či jiným obstrukčním jednáním majícím za cíl prodlužovat řízení). To vyplývá např. z rozsudku senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00, odst. 33.“
Dovolací soud navíc považoval za nutné doplnit, že v obdobných případech nelze odhlížet od skutečnosti, že ti, kdo spáchají trestný čin, si započetí a vedení trestního řízení přivozují toliko sami svým jednáním. Nelze odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na veřejně chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik nedozírných újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z toho důvodu, že vedení trestního řízení jim způsobuje obtíže či že je jim nepříjemné.
Na druhou stranu samo trestní řízení není možné vnímat jako trest za spáchaný trestný čin, pakliže k jeho nadměrné délce není výslovně přihlédnuto při ukládání trestu (podle §39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku; srov Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2009, str. 447 a 448). Proto i obžalovaní, kteří jsou nakonec shledáni vinnými ze spáchání určitého trestného činu, mají právo na to, aby jejich případ byl projednán a rozhodnut v přiměřené době (specificky §2 odst. 4, věta druhá, zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu), neboť nepřichází v úvahu, aby státní moc trestala – byť mimochodem – pachatele trestné činnosti jednak tím, že mu uloží trest podle příslušných trestněprávních předpisů, a jednak tím, že jeho případ bude projednáván po nepřiměřeně dlouhou dobu.
V posuzovaném trestním řízení bylo Krajským soudem v Ostravě při ukládání trestů přihlédnuto výslovně i k délce řízení a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací toto kritérium při ukládání trestů – byť mlčky – respektoval. Z tohoto důvodu byly žalobcům uloženy tresty na samé dolní hranici trestní sazby, přičemž odvolacím soudem nebyly shledány důvody pro mimořádné snížení trestů odnětí svobody podle §40 tr. zákona.
K tomu se sluší podotknout, že jistá forma zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení může být přiznána v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Podle ESLP musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66), z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (rozhodnutí senátu druhé sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku).
Takový postup nebyl v daném případě v rozhodnutí trestních soudů zachován.
Dovolací soud dospěl k závěru, že daný případ se v některých podstatných znacích shoduje s případem sp. zn. 30 Cdo 4442/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru o adekvátnosti přiznání finanční kompenzace, byť v symbolické rovině. Na druhé straně přihlédl k tomu, že žalobci se na prodloužení délky řízení též podíleli (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) a že jim určitá satisfakce byla poskytnuta již v trestním řízení formou zmírnění ukládaného trestu, ačkoliv se tak nestalo v souladu s výše vyloženými závěry (viz též bod VI. citovaného Stanoviska o přípustnosti hodnocení toho, že byl uplatněn zjevně bezdůvodný mimořádný opravný prostředek). Z těchto důvodů pokládal odvolacím soudem přiznané zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva přece jen v souzeném případě za postačující.
Žalobci v dovolání poukazují i na zhoršení svého zdraví, které se mělo projevit právě v souvislosti s posuzovaným trestním řízením. K tomu dovolací soud konstatuje, že pokud by došlo v důsledku nepřiměřené délky řízení (nesprávného úředního postupu) ke vzniku škody na zdraví, pak nárok takto v tomto směru uplatněný je samostatným a odlišným nárokem. Důvodnost takto vzneseného nároku a výše odškodnění by měla být v souladu s §20 zákona č. 58/1969 Sb. (po 15. 5. 1998 podle §26 zákona č. 82/1998 Sb.) posuzována podle obecných občanskoprávních předpisů vztahujících se k náhradě škody na zdraví (srov. i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, uveřejněný pod č. 56/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z průběhu dosavadního řízení se ale nepodává, že by žalobci takový nárok skutečně uplatnili.
Dovolací soud považoval rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání žalobců za nedůvodné, a proto postupoval podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. května 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu