ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3820.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3820/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně P. H. , zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 713/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 21 Co 132/2014-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění(§243 f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 28. 12. 2007, č. j. 5 C 713/2007-15, nepřipustil zastoupení žalobkyně P. H. obecným zmocněncem M. Š. (výrok I. usnesení soudu prvního stupně), rozhodl, že Obvodní soud pro Prahu 5 není místně příslušný (výrok II. usnesení soudu prvního stupně), a že věc bude po právní moci usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako příslušnému soudu (výrok III. usnesení soudu prvního stupně). Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, usnesením ze dne 21. 5. 2014, č. j. 21 Co 132/2014-98, potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně a ve výrocích II. a III. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 nevyslovuje.
Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že je v prostředí pražských soudů obecně známo, že Mgr. Š. vystupuje jako zástupce účastníků řízení opětovně v různých věcech. Takové počínání je nepřípustné, neboť poskytování právních služeb je zákonem vyhrazeno zásadně advokátům, pročež by k zastupování obecným zmocněncem mělo docházet pouze výjimečně. Musí jít vždy o posouzení konkrétního případu, přičemž v dané věci lze jednoznačně dovodit, že se ze strany zástupce žalobkyně nejedná o činnost ojedinělou či jednorázovou. Odvolací soud též neshledal důvod k předložení věci Ústavnímu soudu, přičemž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08, jímž byla tato otázka řešena.
Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) podala proti výroku I. usnesení odvolacího soudu včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu, jež ve lhůtě k podání dovolání dále doplnila. Přípustnost dovolání dovolatelka shledává v tom, že má být řešena otázka procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a která nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Dovolacímu soudu byla k posouzení předložena otázka: „zda pro nepřipuštění zastupování účastníka zmocněncem podle §27 odst. 2 o. s. ř. z důvodu, že zástupce zastupuje v různých opětovně, postačuje formální důvod (opětovné zastupování) nebo je zapotřebí i konkrétní důvod materiální, a zda je pro takové rozhodnutí dán materiální důvod v případě, kdy neexistuje žádný poznatek o tom, že by šlo o zastoupení úplatné, neboť se jedná o spřátelené osoby, a zda je toto ustanovení v souladu s ústavním pořádkem České republiky (…).“ Dovolatelka poukázala na skutečnost, že ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. zohledňuje pouze stránku opětovného zastupování, ale nikoli hledisko úplatnosti, tak jak to činí zákon o advokacii, zák. č. 85/1996 Sb.; zkoumat je ovšem třeba materiální stránku věci a vycházet z teleologického výkladu práva. Dovolatelka má za to, že státní orgány nesmí zasahovat do osobní sféry jednotlivce jenom proto, že jim to umožňuje jejich kompetence, ale musí mít také podložený důvod k takovému postupu. Jednání spočívající v zastupování jedné osoby jinou není zakázaným, ale naopak výslovně předvídaným v §31 a násl. z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Zvláště za situace, že soud neměl poznatky o pokoutním výkonu výdělečné činnosti ze strany zástupce, neměl se do vztahu, který byl založen plnou mocí a který je povahy důvěrné až intimní, vměšovat. Dovolatelka usuzuje, že formalistický postup, jaký zvolil odvolací soud, porušuje princip v rovnosti v právech, základní právo každého činit to, co není zakázáno, základní právo na soudní a jinou právní ochranu, základní právo na spravedlivé řízení a základní právo na respektování soukromého života, a proto navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka též navrhla, aby dovolací soud, pakliže nedospěje k ústavně souladnému výkladu ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení uvedeného ustanovení zákona. V doplnění dovolání pak bylo poukázáno na čl. 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. 1 Afs 70/2010-57, v němž je zmíněn interpretační přístup právních norem.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv dovolatelka výslovně uvádí, že naznačená otázka je otázkou dosud nevyřešenou, o uvedený případ se nejedná. Otázkou, zda je třeba při aplikaci §27 odst. 2 o. s. ř. zkoumat úplatnost zastupování, se dovolací soud zabýval vícekrát. V rozsudku ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013, dovolací soud k položené otázce uvedl: „Není tak rozhodné, zda bylo zastupování poskytnuto bezúplatně, tak jak uvádí dovolatel, jelikož omezení právního zastoupení primárně vychází z ochrany práv účastníků; a i bezplatnou právní pomocí tak může dojít k porušení jejich práv. Okolnost, zda obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně, závisí na posouzení konkrétního případu. Takovým vystupováním lze zpravidla rozumět zastupování více než dvou účastníků ve věcech, které spolu skutkově nesouvisí, zastupování stejného účastníka ve více než dvou věcech skutkově spolu nesouvisejících apod., přičemž mezi jednotlivými případy je taková časová souvislost, která odůvodňuje závěr, že nejde o činnost jen ojedinělou nebo jednorázovou. Není rozhodné, zda obecný zmocněnec vystupuje jako zástupce u jednoho nebo u více soudů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol . Občanský soudní řád I. §1 až 200 za, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009 str. 144).“ Jelikož odvolací soud aplikoval §27 odst. 2 o. s. ř. v souladu s výše uvedeným, polemika, kterou dovolatelka vede ohledně způsobu výkladu uvedeného ustanovení ze strany odvolacího soudu, nemohla být z hlediska posuzování přípustnosti dovolání v této věci shledána významnou.
Jak již uvedl odvolací soud v předchozím průběhu řízení, otázkou souladu §27 odst. 2 o. s. ř. s ústavním pořádkem se Ústavní soud již zabýval v usnesení ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 2/2009 Usu., přičemž návrh na zrušení uvedeného ustanovení shledal za zjevně neopodstatněný. Ve věci tedy nebylo důvodu podávat návrh na zrušení uvedeného ustanovení zákona.
Vzhledem k tomu, že se k otázce obecného zmocněnce v uvedených souvislostech vyjadřoval jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud a jejich judikatura je v této věci ustálená, tak se dovolatelce nepodařilo uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání, a proto nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu