ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.388.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 388/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce JUDr. P. J. , proti žalovanému Mgr. M. S. , advokátu se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, správci konkursní podstaty úpadce SELIKO, a. s. v likvidaci, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, IČ 41592537, zastoupenému Mgr. Antonínem Šimečkem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, o určení existence pohledávky , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 92/2010 o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2014, č.j. 6 Cmo 8/2013-244, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(243f odst.3 o.s.ř.):
Rozsudkem ze dne 14. května 2013, č. j. 55 Cm 92/2010 -201, Krajský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že má vůči úpadci nevykonatelnou pohledávku ve výši 1.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že žalobce se domáhal určení existence pohledávky za úpadcem jako náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 zákona občanského zákoníku (dále jen „obč.zák.“), způsobené žalobci tím, že pozdější úpadce s ním dne 8. listopadu 1999 okamžitě zrušil pracovní poměr. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2001, č.j. 11 C 311/99-101, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2002, však bylo toto zrušení pracovního poměru posouzeno jako neplatné. Soud prvního stupně dovodil, že okamžité rozvázání pracovního poměru podle u stanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je způsobem ukončení pracovního poměru, který zákon připouští, takže tímto právním úkonem nemůže dojít k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv zaměstnance. Není tak splněna základní podmínka pro přiznání žalobcem požadované náhrady, existence protiprávního jednání podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. března 2014, č.j. 6 Cmo 8/2013-244, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není splněna základní podmínka pro přiznání žalobcem požadované náhrady, a to existence neoprávněného (protiprávního zásahu). Okamžité zrušení pracovního poměru je právním úkonem možným, dovoleným a zákonem předpokládaným. Úpadce v konkrétní situaci tímto úkonem nepřekročil zákonem stanovené meze, tedy nedopustil se způsobem provedení, formou ani obsahem excesu ze zákonné licence.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce výslovně v plném rozsahu dovoláním ze dne 7. června 2014, protože podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného a nedostatečného skutkového zjištění a tím i z nesprávného právního názoru. Přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Domnívá se, že soudy obou stupňů neprovedly dostatečné dokazování, zda ze strany žalovaného došlo nebo nedošlo k excesu a tím se stalo, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěrem žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), poté co zjistil, že dovolání bylo podáno včas, dovolatelem, který prokázal, že má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.)], přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje. Důvodem je v prvé řadě to, že dovolatel nesprávně vychází z toho, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění, které však pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání podaných po prvním lednu 2013, nelze již použít. V důsledku toho tak dovolatel nikterak nenastoluje žádnou ze shora uvedených alternativ uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. účinného od 1. ledna 2013, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, jež jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud žalobce napadá dovoláním i výroky o náhradě nákladů řízení, konstatuje dovolací soud, že podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2, není dovolání podle §237 o.s.ř. přípustné. V souzené věci bylo uvedenými výroky rozhodnuto o částkách nedosahujících uvedené výše, přičemž se nejednalo o žádnou z uvedených zákonem stanovených výjimek. Proto dovolání není přípustné ani proti těmto výrokům.
Dospěl-li Nejvyšší soud v souzené věci k závěru, že nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, proto je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
Pouze jen jako obiter dictum dovolací soud odkazuje např. na své usnesení ze dne 21. ledna 2015, sp.zn. 30 Cdo 4402/2014, resp. např. rozsudek ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1292/2008, rozsudek ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2722/2012, rozsudek ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1563/2013 nebo rozsudek ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 1528/2014, eventuálně na rozsudek ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010. Tato rozhodnutí opakovaně vycházejí ze skutečnosti, že podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí . Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Přitom vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, je vztahem osobním, který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má výlučné právo uplatňovat vůči subjektu (původci) neoprávněného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, nároky na ochranu vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. Naopak výlučně s osobou původce zásahu je svázána povinnost spojená s občanskoprávními sankcemi vyplývajícími z citovaného ustanovení a v žádném případě tak nemůže být v řízení na ochranu osobnosti pasivně legitimován např. případný správce konkurzní podstaty. Posouzení existence zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby (člověka), dále otázky neoprávněnosti (event. oprávněnosti) takového zásahu, resp. přiměřenosti eventuální sankce (ať podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. nebo podle §13 odst. 2 téhož zákona) je věcí soudu v řízení o ochranu osobnosti, který teprve svým (pravomocným) rozhodnutím autoritativně ve vztahu k subjektu, který se posuzovaného zásahu dopustil, zakládá (konstituuje) jeho konkrétní satisfakční povinnost.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu