ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3948.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3948/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 156.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 182/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 58 Co 140/2014-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění(§243 f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 58 Co 140/2014-215, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 2013, č. j. 14 C 182/2010-190, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 156.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť dřívější rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 58 Co 600/2011-92, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2011, č. j. 14 C 182/2010-56, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 58 Co 140/2014-215, Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“ odmítl, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě podle §241b odst. 3 odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel přípustnost dovolání shledává ve skutečnosti, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, když právní otázka vyřešená soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak. K tomuto dále dovolatel upřesňuje, že se jedná zejména o otázku posouzení závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci proti České republice, otázku diskriminace a tím (potažmo) i výše odškodnění poškozeného v případě, že byl amnestován.
Samotné vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Podle obsahu dovolání rovněž nelze mít za to, že by se dovolatel domáhal odklonu od řešení některé z otázek, jež je vyřešena dovolacím soudem, když neidentifikuje žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (např. spisovou značkou, informací o publikaci, či např. datem rozhodnutí), ale ani neuvádí, v čem by dosavadní rozhodovací praxe měla spočívat. Dovolání tak ve své podstatě představuje rekapitulaci argumentů, které dovolatel přednesl již v předchozím průběhu řízení, a projev nesouhlasu s dostatečností zadostiučinění, jež bylo poskytnuto formou zastavení trestního stíhání v souladu s rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 vyhlášené pod č. 1/2013 Sb. Uvedeným způsobem dovolatel vyjádřil pouze nezpůsobilý předpoklad přípustnosti. Jelikož tato vada nevymezení přípustnosti nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.), nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu