ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.397.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 397/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jitky Dýškové, v právní věci žalobce Mgr. J. V. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 95/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014, č. j. 58 Co 250/2014-39, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. února 2014, č. j. 23 C 95/2013-25 (jímž byla zamítnuta žaloba o zadostiučinění za tvrzenou vzniklou nemajetkovou újmu v žalované výši, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení), není podle §237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak proto, že žalobcem v dovolání vymezený důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., spočívající v tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky posuzování námitky promlčení (žalobce odkazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007), není relevantní.
Nejvyšší soud v posledně označeném rozsudku (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) vyložil, že před aplikací §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále již „Odpšk“), je třeba i bez vznesení námitky promlčení vyřešit jako otázku předběžnou, zda nárok na náhradu této újmy nebyl promlčen. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí tento právní závěr dovolacího soudu nijak nezpochybňuje, pouze ve skutkových poměrech dané věci (dále) a v souladu s judikaturou dovolacího soudu (byť ji v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně nezmiňuje) uzavřel, že v tomto případě nejde o nesprávný úřední postup. Z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že nemůže jít o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem tam, kde orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., tedy v případě činností přímo směřujících k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se tento postup (a jeho případné nesprávnosti či vady) projeví (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000).
Ostatní část dovolací argumentace představuje pouhou skutkovou či právní polemiku žalobce s rozhodnutím odvolacího soudu (aniž by z jejího obsahu byla dovoditelná některá ze čtyř variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.), a jejím prostřednictvím tudíž nemohla být ani posuzována přípustnost dovolání (k tomu srov. např. aktuální usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, v němž český orgán ochrany ústavnosti naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ ). Lze k tomu dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat (věcnou) správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele (pod možným procesním důsledkem odmítnutí dovolání), aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1347/2015).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu