ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3974.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3974/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce F. J. , zastoupeného Mgr. Marií Smolíkovou, advokátkou se sídlem v Hrušovanech nad Jevišovkou, Nádražní 550, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení částky 2,000.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 25/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2014, č. j. 10 Co 143/2014 – 221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy, kterou v žalobě vymezil tak, že tato újma spočívá ve zbavení majetku nelegální stavbou zabraného pozemku komerčně využívaného bez souhlasu žalobce a proti jeho vůli. Vznik újmy žalobce spojil s tím, že doposud nebylo ve správním řízení pravomocně rozhodnuto o jeho stížnosti ze dne 29. 1. 1999, jíž se domáhal odstranění stavby. Toto řízení bylo rozhodnutím Okresního úřadu Klatovy ze dne 30. 5. 2002, zn. RRR 69/2002-330, přerušeno z důvodu probíhajících soudních řízení vedených u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 218/2001 a 6 C 129/99.
Žalobce obsahově totožnou žalobu podal u Okresního soudu v Klatovech již dne 27. 9. 2007. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 8 C 271/2007-27, žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 10 Co 409/2008-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že žalobce byl ve sporu o odstranění stavby – betonového oplocení – na jeho pozemku úspěšný v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech, když rozsudek ze dne 30. 9. 2004, č. j. 6 C 260/2003-87 byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2006 potvrzen až na požadavek předání 5 kg travního semene a ohumusování pozemku. Pokud byl žalobce neúspěšný ve svých žádostech, směřujících na správní orgány k dosažení téhož cíle, a byly mu dále uloženy povinnosti k náhradě nákladů řízení, vzniklých v souvislosti s neúspěšnými žalobami u soudu směrující proti České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, existence těchto závazků spočívajících v náhradě nákladů řízení není tou nemajetkovou újmou, o které hovoří ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 30 Cdo 1114/2009-78, odmítnuto.
V tomto řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a řízení usnesením ze dne 7. 8. 2012, č. j. 6 C 25/2009-150, zastavil. Rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. 11 Co 34/2013-162.
Žalobce podáním ze dne 27. 5. 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 5. 3. 2014, č. j. 6 C 25/2009-206, žádost žalobce zamítl, neboť dospěl k závěru, že ze strany žalobce se jedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že pokud soud prvního stupně i odvolací soud shodně dospěly v této věci k závěru, že zde existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, pro kterou je nutno dané řízení zastavit, přičemž tyto své závěry přesvědčivě odůvodnily a ani nyní odvolací soud nemá důvodu se od těchto závěrů odchylovat, je nutno na podanou žalobu a posléze žalobcem uplatněné opravné prostředky, včetně podaného dovolání, skutečně hledět jako na zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel vymezil citací části ust. §237 o. s. ř. Dovolatel v dovolání zrekapituloval průběh řízení. Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, dle nějž jde ze strany dovolatele o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dle dovolatele není v řízení dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť nelegální stavba na pozemku existovala i v průběhu tohoto řízení a ve správním řízení nebylo doposud rozhodnuto. Skutkový stav je tak vymezen k datu podání žaloby. Dovolatel dovolání dále doplnil dalším podáním sepsaným právní zástupkyní ze dne 16. 8. 2014. V tomto podání dovolatel zopakoval své majetkové poměry. Ohledně závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva uvedl, že v řízení prokázal existenci nelegální stavby. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožnila s napadeným rozhodnutím, neboť žalobce neuvedl v dovolání žádné nové skutečnosti. Žalovaná navrhuje, aby soud dovolání odmítnul.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce nikde v dovolání nevymezil, který z předpokladů uvedených v §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Nutno upozornit, že §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b o. s. ř.).
Nad rámec tohoto rozhodnutí dovolací soud dodává, že napadené rozhodnutí je postaveno na závěru, že ze strany žalobce jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tento závěr by nemohlo změnit ani jiné posouzení otázky, zda je v řízení dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, když v posuzovaném přerušeném správním řízení nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. V předcházejícím řízení totiž soudy dospěly k závěru, že dané správní řízení žalobou vymezenou újmu žalobci nepůsobí, když o téže otázce, která je předmětem správního řízení, již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení soudním. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani další doba uplynutá od zahájení řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu