ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4149.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4149/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) Ing. J. H. , a b) Ing. R. H. , obou zastoupených JUDr. Pavlem Gatíkem, advokátem se sídlem v Píšti 317, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6/932, o zaplacení částky 895.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 107/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. 16 Co 99/2014-166, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září 2013, č. j. 65 C 107/2010-139, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 447.525,- Kč s příslušenstvím, jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci jsou manželé podílových spoluvlastnic pozemku parcelní číslo 4/1 a domu č. p. 167 v katastrálním území V. u B. Sami žalobci nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Manželkám žalobců byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. července 2009, č. j. 15 C 172/2007-96, přiznána náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku ve správním řízení o odstranění nepovolené stavby terénních úprav, a to každé z nich ve výši 350.900,- Kč s příslušenstvím. Důvodem byla skutečnost, že v letech 1980 až 1986 byla v obci V. realizována stavba zatrubnění místní vodoteče a s tím související terénní úpravy, jež se dotkly předmětných nemovitostí. Z podnětu vlastníků předmětných nemovitostí (manželek žalobců) bylo Městským úřadem v Klímkovicích dne 8. 6. 1995 zahájeno správní řízení o odstranění nepovolených úprav (dále již „správní řízení“), které bylo skončeno až rozhodnutím Městského úřadu v Bílovci dne 3. 11. 2010, který správní řízení zastavil s tím, že řízení nemělo být vůbec zahájeno. Ve správním řízení vystupovali na straně účastníků řízení vlastnice předmětných nemovitostí (manželky žalobců), jež se aktivně podílely na tom, aby řízení bylo ukončeno v přiměřené lhůtě. Žalobci ve správním řízení aktivně nejméně do roku 2007 v postavení účastníků řízení nevystupovali.
Soud prvního stupně dovodil, že ve správním řízení vedeném dle ustanovení §88 a násl. stavebního zákona, jež bylo zahájeno dne 8. 6. 1995, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které posoudil jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Účastníkům správního řízení byla způsobena imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění dle ustanovení §31a odst. 1 citovaného zákona. Soud prvního stupně se nadále zabýval otázkou, zda žalobci byli účastníky správního řízení. Tuto otázku posoudil dle ustanovení §140 a §97 odst. stavebního zákona a dospěl k závěru, že žalobci jako uživatelé předmětných nemovitostí účastníky správního řízení nebyli, přičemž nepovažoval za rozhodné, že s nimi jako s účastníky správního řízení bylo jednáno. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že žalobcům v souvislosti s nepřiměřenou délkou správního řízení nemajetková újma nevznikla, a žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud po doplnění zjištění, že rozhodnutím Krajského úřadu – odboru územního plánování, stavebního úřadu a kultury bylo zamítnuto odvolání žalobců a jejich manželek proti shora citovanému rozhodnutí MÚ Bílovec ze dne 3. 11. 2010, dovodil shodně se soudem prvního stupně, že žalobci nebyli účastníky správního řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že obecně nelze vyloučit odpovědnost státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem i vůči osobám, které sice účastníky řízení nebyly, ale bylo s nimi jako s účastníky řízení chybně jednáno, jsou-li jinak podmínky odpovědnosti státu splněny (§13 a §31a zák. č. 82/1998 Sb., dále již „OdpŠk“).
Odvolací soud se proto nadále zabýval okolnostmi, jež považoval za rozhodné pro posouzení, zda žalobcům náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku ve správním řízení náleží. Vycházel z toho, že správní řízení nebylo proti žalobcům zahájeno rozhodnutím samotného správního orgánu. Žalobci také není tvrzeno, že by jim byly ve správním řízení ukládány nějaké povinnosti a tedy, že by správní řízení vyžadovalo jejich aktivitu. Ta spočívala i v době, kdy již v řízení vystupovali, pouze v tom, že úkony byly činěny nejen jménem jejich manželek ale i jejich jménem a byla jim i doručována rozhodnutí. Žalobci ve stavebním řízení nevystupovali celou dobu jeho trvání od zahájení dne 8. 6. 1995, ale jako s účastníky řízení s nimi bylo jednáno až od roku 2007. Stavební úřad do roku 2007 nevyzýval žalobce ke splnění procesních povinností či jim doručoval rozhodnutí či jiné písemnosti.
Až specializovaný senát Krajského soudu v Ostravě svým rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 22 Ca 246/2007-50, aniž se účastenstvím žalobců v řízení v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, je jako účastníky (chybně) výslovně uvedl v úvodní části svého rozhodnutí, když zřejmě vyšel z toho, že spolu s manželkami podali v roce 2007 nejprve odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Bílovci a poté proti rozhodnutí krajského úřadu. Správní řízení bylo poté znovu zastaveno dne 3. 10. 2010 Městským úřadem v Bílovci a tím řízení pravomocně skončilo. Rozhodnutím Krajského úřadu – odboru územního plánování, stavebního úřadu a kultury ze dne 24. 9. 2012 bylo odvolání podané až v roce 2012 zamítnuto jako nepřípustné. S ohledem na skutečnost, že se jednalo o řízení složité, které probíhalo ve více stupních veřejné správy, nepovažoval odvolací soud dobu řízení, ve které v něm žalobci vystupovali, za nepřiměřeně dlouhou.
Odvolací soud konečně dovodil, že uvedenou délkou správního řízení nemohla být žalobcům způsobena ani podstatná újma, a to již proto, že dle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 6. 2007, č. j. 13 C 270/88-974, stavba zatrubnění potoka a terénní úpravy nemohly mít na stav nemovitostí vliv, neboť na špatném stavu se podepsaly jiné skutečnosti.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání (dále již „dovolatelé“). Dovolatelé jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřují v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé v rozsáhlém dovolání především namítají, že odvolacímu soudu v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nenáleží zpětné posuzování právní otázky účastenství ve správním řízení. O této otázce jsou oprávněny rozhodovat přímo správní orgány vedoucí správní řízení, potažmo pak specializované soudní senáty v rámci správního soudnictví. Tyto orgány přitom postavení žalobců jako účastníků správního řízení nijak nezpochybnily a jako s účastníky řízení s nimi i zacházely. Odvolacímu soudu rovněž v kompenzačním řízení vůbec nepřísluší hodnotit správnost rozhodnutí specializovaných soudních senátů rozhodujících ve věcech správního soudnictví. V tomto smyslu dovolatelé odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozsudek ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1252/2014, s citací právního závěru na podporu uvedených námitek, která je uvedena dále. Za nesprávné právní posouzení odvolacím soudem považují jeho závěr, že žalobci nevystupovali ve správním řízení od jeho počátku, ale že s nimi bylo takto jednáno až od roku 2007. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání v přiměřené lhůtě, není bez dalšího pro stanovení případného odškodnění zásadně rozhodný, neboť smyslem kompenzačního řízení je v případě nepřiměřené délky řízení odškodnit poškozeného za udržování stavu nejistoty ohledně výsledku řízení po nepřiměřeně dlouhou dobu (viz např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 692/2012). Odvolací soud své rozhodnutí odůvodňuje okolnostmi, které nejsou k posouzení věci relevantní, zatímco vůbec nepřihlíží ke kritériím, ke kterým je povinen přihlížet přímo ze zákona (viz např. sjednocující stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Napadené rozhodnutí je navíc neúplné a zejména nepřesvědčivé, což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (viz např. věc sp. zn. Pl. ÚS 1/03). Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1252/2014, dovolatelé citují: „Námitka žalované, která se týká nesprávného posouzení účastenství žalobců v dotčeném správním řízení soudem, je taktéž nepřípadná. Zkoumání správnosti této právní otázky ve správním aktu nespadá do mezí, v nichž je soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn správní akt přezkoumávat. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/1996, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 11/2000, dovodil, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. též R 9/1999). Uvedený závěr byl důvodem pro posouzení citované dovolací námitky Nejvyšším soudem jako nepřípustné právní otázky dle ustanovení §237 o. s. ř.“
Dovolávají-li se dovolatelé citovaného právního názoru na podporu svých dovolacích námitek, zejména pokud dovozují, že by se obecný soud při posuzování aktivní legitimace poškozeného v řízení o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle OdpŠk nemohl zabývat účastenstvím v předcházejícím správním řízení, nelze s tímto názorem souhlasit. Dovolatelé pravděpodobně vycházejí z věty první citovaného názoru, kterou chápou zřejmě mimo kontext celé citace. Z tohoto kontextu vyplývá (gramaticky) již ve větě druhé, že namítanou právní otázkou se rozumí zkoumání její správnosti ve správním aktu, jež je mimo rámec správního soudnictví nepřípustné. To následně potvrzuje citovaná ustálená judikatura Nejvyššího soudu, o kterou se Nejvyšší soud opírá a od které se určitě nechtěl odchýlit. Dovolatelé dále již mimo souvislost s citovaným rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 1252/2014 sami připustili možnost obecného soudu posoudit otázku účastenství ve správním řízení, když namítli, že „odvolací soud se dále dopustil nesprávného právního posouzení věci, že žalobci nevystupovali v řízení od jeho počátku, ale že s nimi bylo takto jednáno až od roku 2007“ , a v uvedeném směru dále právně a skutkově argumentovali.
Nutnost soudu posoudit účastenství v řízení o odškodnění nemateriální újmy dle ustanovení §31a OdpŠk v předcházejícím správním řízení, ve kterém mohl poškozenému vzniknout nárok na zadostiučinění, vyplývá jednak ze zákona (§1 odst. 3 OdpŠk v návaznosti na §7 a §13 OdpŠk), jednak z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále „R 58/2011“). Soudy obou stupňů posoudily namítanou právní otázku, zda účastníci byli či měli být účastníky předmětného správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního a stavebního řádu, a v souladu s „R 58/2011“ dospěly k závěru, že od počátku dotčeného správního řízení ke dni 8. 6. 1995 žalobci jeho účastníky být neměli.
Odkaz dovolatelů na citované rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1252/2014 a v něm zmíněnou judikaturu není přiléhavý, neboť v daném případě nejde o posouzení závaznosti správního aktu, ale o posouzení, zda měli být žalobci účastníky stavebního řízení od počátku stavebního řízení ve smyslu R 58/2011. Pokud s žalobci jako s účastníky řízení jednáno být nemělo, nemohla jim vzniknout žádná újma, a nejsou proto k její náhradě aktivně legitimováni. Jiná situace nastala v roce 2007, kdy žalobci spolu s manželkami podali v roce 2007 žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu ke Krajskému soudu v Ostravě, který s žalobci jako s účastníky jednal. V danou chvíli jim vznikla nejistota ohledně výsledku řízení, protože mohli nabýt dojmu, že s nimi mělo být v řízení jednáno. Odvolací soud proto správně zkoumal, zda v letech 2007 až 2010 žalobcům újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla. Odvolací soud uzavřel, že délka řízení byla přiměřená s ohledem na jeho složitost. Jestliže nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nemohla žalobcům ani vzniknout nemajetková újma.
Dovolací soud neshledal ani důvodnou dovolací námitku, že napadené rozhodnutí je neúplné a zejména nepřesvědčivé, a že je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (viz např. věc sp. zn. Pl. ÚS 1/03). Rozhodnutí odvolacího soudu má všechny podstatné náležitosti dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Z hlediska výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že by námitky dovolatelů nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu