ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.692.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 692/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce K. M., zastoupeného Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 308/3, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 47/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, č. j. 55 Co 72/2008-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, č. j. 55 Co 72/2008-106, se v rozsahu, v jakém jím byl změněn výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18 C 47/2007-40, tak, že ve zbývající částce se žaloba zamítá, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 55 Co 72/2008-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým bylo žalobě vyhověno co do částky 39.750,- Kč, ve zbývající částce změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba s požadavkem uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 68.250,- Kč, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále - pobočka Krnov pod sp. zn. 15 C 417/96, jehož předmětem bylo vymožení částky 1,003.723,69 Kč s příslušenstvím po žalobci (v původním řízení v procesním postavení jednoho ze dvou žalovaných) z titulu nezaplacení za dodávku alkoholických nápojů veřejné obchodní společnosti, v níž byli oba neomezeně ručícími společníky, a tato společnost zanikla. Řízení trvalo celkem 9 let a 10 měsíců.
Žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, odvolala se však proti rozsudku soudu prvního stupně, který přiznal žalobci zadostiučinění ve výši 108.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud uzavřel, že není a nebylo sporu o tom, že k nesprávnému úřednímu postupu soudu v řízení došlo. Jako základní částku odškodnění stanovil odvolací soud 132.500,- Kč, již následně upravil s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, jakož i s ohledem na kriteria §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že od základní částky je třeba odečíst 20% pro složitost řízení, i na základě hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného. Odvolací soud uvedl, že majetkové spory obecně nebývají hodnoceny jako zvlášť významné pro účastníky řízení, a již soud prvního stupně poukázal na to, že svých povinností si byl žalobce vědom, když svůj dluh vůči žalobci nakonec i uznal. Odvolací soud proto odečetl ze základní částky dalších 50 %, čímž dospěl k výsledné částce 39.750,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn, podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dle dovolatele vychází odvolací soud z nesprávného skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobce zdůraznil, že se nejednalo o dluhy, které by svým jednáním zavinil, ale o závazky obchodní společnosti, avšak jemu jako dřívějšímu jednateli vznikla povinnost závazky hradit z titulu zákonného ručení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přiměřené zadostiučinění je třeba snížit z důvodu, že žalobce si svých povinností musel být vědom, když svůj dluh vůči žalobci nakonec i uznal. Každý, bez rozdílu v jakém procením postavení se v řízení nacházel, a bez ohledu na procesní úspěch, má právo na rychlý, hospodárný a přiměřeně dlouhý proces. Výrazné omezení žalobcova nároku na přiznání peněžitého zadostiučinění pouze pro neúspěch žalobce ve sporu je zcela neopodstatněné a nerespektuje názor Nejvyššího soudu v této věci již jednou vyslovený v rozsudku ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008-83. Na straně státu v tomto případě zcela prokazatelně vznikly rozsáhlé průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále-pobočka Krnov. Odvolací soud své odůvodnění o tom, že majetkové spory nebývají hodnoceny jako významné pro účastníky, o nic neopírá, přitom dle dovolatele je zcela nepodstatné, zda se jednalo o majetkový či nemajetkový spor. Odvolací soud, přestože přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 39.750,- Kč, své rozhodnutí odůvodnil shodně, bez ohledu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008-83, kterým bylo dřívější rozhodnutí odvolacího soudu právě z tohoto důvodu zrušeno. Výši zadostiučinění přiznanou soudem prvního stupně považuje za zcela opodstatněnou. Městský soud v Praze svými nesprávnými rozhodnutími neúměrně prodlužuje řízení o přiměřené zadostiučinění, čímž nadále zvyšuje újmu žalobce. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak namítá dovolatel, tedy že by byl naplněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu je zřejmé, že ze strany žalobce šlo o zákonné ručení za závazky veřejné obchodní společnosti, jíž byl společníkem. Uvedl-li odvolací soud, že žalobce si svých povinností musel být vědom, když svůj dluh vůči žalobci v původním řízení nakonec i uznal, je třeba uvedené konstatování vykládat tak, že žalobce si musel být vědom toho, že ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně s druhým společníkem celým svým majetkem. Jedná se pouze o určitou formulační nepřesnost a nikoliv o jiné skutkové zjištění, které by nemělo oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud rovněž neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto dále zabýval posouzením napadených závěrů odvolacího soudu týkajících se věci samé.
Dovolání žalobce je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).
V posuzovaném případě snížil odvolací soud výši přiměřeného zadostiučinění z důvodu malého významu řízení pro žalobce. Tento závěr odůvodnil tím, že se jednalo o majetkový spor, které obecně nebývají hodnoceny jako zvlášť významné pro účastníky řízení, a nadto si žalobce musel být vědom svých povinností v původním řízení, když nakonec svůj dluh i uznal.
Jak Nejvyšší soud v této věci již jednou judikoval v rozsudku ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008-83, samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího pro stanovení případného odškodnění zásadně rozhodný, neboť smyslem kompenzačního řízení je v případě nepřiměřené délky řízení odškodnit poškozeného za udržování ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení po nepřiměřeně dlouhou dobu.
K uznání dluhu ze strany žalobce (v původním řízení žalovaného) došlo na základě Dohody o splátkách dluhu a o uznání dluhu ze dne 11. 12. 2006, jež byla uzavřena po pravomocném skončení věci dne 19. 9. 2006. Tato dohoda vypovídá toliko o snaze žalobce řešit věc dobrovolným splněním dluhu věřiteli poté, co práva a povinnosti obou stran byly postaveny najisto v nalézacím řízení, aby nemuselo dojít k vymáhání pohledávky v exekučním řízení. Následné uznání dluhu v rámci dohody s věřitelem však nesvědčí o tom, že by žalobce vedl řízení zcela nedůvodně, s úmyslem pouze oddálit splnění svých povinností, jichž si byl vědom. O nejednoznačnosti povinností žalobce ostatně vypovídá i rozsáhlé dokazování v posuzovaném řízení a hodnocení řízení jako složitého soudy rozhodujícími v tomto kompenzačním řízení. Odvolací soud tudíž opakovaně snížil zadostiučinění žalobce s ohledem na výsledek řízení a procesní postavení žalobce v původním řízení, a postupoval tak v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku, jímž bylo první rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.
Za neúplný a tudíž nesprávný považuje dovolací soud rovněž nedostatečně odůvodněný právní závěr odvolacího soudu o tom, že majetkové spory obecně nebývají zvlášť významné pro účastníky řízení, a tudíž mělo posuzované řízení pro žalobce malý význam, což vedlo odvolací soud k závěru o důvodném snížení výše odškodnění žalobce.
Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, na něž odvolací soud odkázal, uvedl, určité skupiny případů lze kvalifikovat jako mající zvýšený význam pro poškozeného, a v těchto typových věcech proto není třeba vést dokazování k otázce významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Tak je tomu například v trestním řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), u řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, u záležitostí osobního stavu či ve věcech rodinněprávních, případně u pracovněprávních sporů nebo u řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Neznamená to však, že všechna ostatní řízení mají pro účastníky význam nižší než standardní. Vždy je třeba zkoumat, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce, tedy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.
Majetkové spory lze obecně hodnotit jako mající standardní význam pro účastníky řízení, což nevede ani ke zvýšení, ani ke snížení základní částky odškodnění. Vede-li se spor o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu v databázi nalus).
Zvýšený význam předmětu řízení musí tvrdit a prokázat poškozený, v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného naopak tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011).
Odvolací soud uzavřel, že řízení nebylo pro žalobce zvláště významné, neboť se jednalo o majetkový spor, uvedené konstatování však nepodložil žádným právním posouzením věci ať už týkajícím se výše peněžitého plnění či jiných okolností případu, vyjma skutečnosti, že žalobce svůj dluh nakonec i uznal, což je pro závěr o významu předmětu řízení pro poškozeného i pro konečnou výši poskytnutého plnění skutečnost irelevantní.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného je z části neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o. s. ř).
Soud odvolací je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu