ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.418.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 418/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 56/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, č. j. 36 Co 26/2013-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 41 C 56/2012-26, zamítl žalobu o zaplacení částky 160 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 24. 12. 2011 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jako „soud odvolací“), rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. 36 Co 26/2013-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53Nc 832/2005 bylo porušeno právo žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena postupem soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Ex 559/05 u Exekutorského úřadu Jeseník, když exekuce byla nařízena na základě usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 832/2005. Žalobce opakovaně podává návrhy na zastavení exekuce z důvodu zápočtu své pohledávky vůči pohledávce oprávněného v této exekuci a tyto návrhy nejsou vyřizovány ani zamítány. Předmětné řízení v době podání žaloby trvalo 7 roků a 1 měsíc. Nemajetková újma má žalobci vznikat i v důsledku exekučního řízení vedeného proti němu u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Nc 10025/2006.
Dovolání, které žalobce podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“ odmítl, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady (ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení).
V první řadě dovolací soud podotýká, že nelze přisvědčit dovolatelově námitce, že soudy v řízení postupovaly aktivisticky, přihlížely-li ke skutečnosti, že žalobce vede velké množství soudních sporů. Zcela shodnou námitkou se dovolací zabýval již např. ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 3583/2013, přičemž podrobně vysvětlil důvody, proč nelze s dovolatelovou argumentací souhlasit. Jak totiž dovolací soud vysvětlil též ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014: „Nosný princip projednací zásady – zásada procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz §6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz §118a odst, 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr.“ O takový případ se ovšem nejedná, neboť soudy dosáhly poznatků pro svůj skutkový závěr a jeho hodnocení postupem podle §121 o. s. ř., který stanovuje, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Sám fakt, že soudy získaly určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje aktivismus, neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání skutečností či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 97/07), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (viz Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006).
Samotné zjištění, že dovolatel zahajuje a vede zcela mimořádné množství soudních řízení, nebylo dovolatelem zpochybňováno a tato skutečnost je známa též z úřední činnosti dovolacího soudu, kdy dovolatel podal ke dvěma stům dalších dovolání.
Relevantní není ani dovolatelova námitka, že dospěl-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci, je třeba, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Dovolací soud opakovaně konstatoval (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2347/2013), že §31a odst. 3 OdpŠk se uplatní zejména při stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění, zatímco pro stanovení formy zadostiučinění je směrodatný §31a odst. 2 OdpŠk a jeho dvě obecná kriteria (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku). Základní částku odškodnění by bylo třeba vypočíst v případě, že by odvolací soud nepovažoval samotné konstatování porušení práva za dostatečné, a přistoupil by ke stanovení výše finančního zadostiučinění.
V nyní souzené věci není rozsudek odvolacího soudu založen na závěru popírajícím silnou vyvratitelnou domněnku vzniklé nemajetkové újmy, jelikož nemajetková újma byla shledána a kompenzována ve formě konstatování porušení práva.
Klade-li dovolatel dovolacímu soudu otázku, zda soudy mohou neposkytnout zadostiučinění v penězích „mimoděk“ z důvodu, že význam předmětu řízení je zanedbatelný, protože účastník zahajuje nepřeberné množství sporů, rovněž se nejedná se o otázku, jež by mohla přípustnost dovolání založit.
Dovolací soud se ve svých rozhodnutích vícekrát zabýval otázkou náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v souvislosti s počtem řízení, které účastník řízení vede. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, č. j. 30 Cdo 1661/2013, byl vysloven názor: „Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení.“ Ústavní stížnost proti posledně zmíněnému rozsudku byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014, pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. Z uvedeného rovněž plyne, že významnou je zde již sama skutečnost, že dovolatel zahajuje a vede velké množství soudních sporů, a není tedy třeba prokazovat vztah mezi posuzovaným řízením a těmito jinými dovolatelem vedenými řízeními.
Jak bylo zmíněno výše, při stanovení formy zadostiučinění soudy zvažují závažnost vzniklé újmy a okolnost jejího vzniku. Tato kritéria byla zvažována, když soudy přihlížely k povaze exekučního řízení, jehož délku (mimo jiné) významně ovlivňuje chování povinného, a dále ke skutečnosti, že nemajetková újma způsobená dovolateli nepřiměřenou délkou exekučního řízení mohla být pouze velmi malá, když dovolatel zahajuje a vede značné množství soudních řízení. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soudy se též zabývaly délkou posuzovaného řízení a též skutečností, že výsledek posuzovaného řízení závisel na rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 15 C 642/2009.
Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ani v tomto mu nelze přisvědčit. Jak vyplývá z dovolání, dovolatel je v mylné představě ohledně toho, kterými kritérii se soudy měly zabývat. Dovolací soud zde již jen pro úplnost opakuje závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neuvádí dovolatel vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 8. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu