ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4272.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4272/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 165/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2014, č.j. 11 Co 64/2014-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č.j. 22 C 165/2012-164, zamítl žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. června 2014, č.j. 11 Co 64/2014-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce se domáhal náhrady vzniklé nemajetkové újmy, a to ze dvou titulů. Zaprvé žádal částku 10.000,- Kč z titulu nepřiměřené délky řízení, když opatrovnické řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 210/2010 trvalo v době podání žaloby dva roky a čtyři měsíce a nebylo skončeno. Žalobce dále žádal částku 90.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tím, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, když věc měla být projednána senátem příslušným k projednání věcí s cizím prvkem, ve skutečnosti však byla rozhodována jiným senátem téhož soudu. Rozsudek soudu prvního stupně byl právě z důvodu nesprávného obsazení soudu zrušen odvolacím soudem a věc byla soudu vrácena k dalšímu řízení, kdy ve věci již nadále rozhodoval správně obsazený soud.
Soud prvního stupně uvedl, že existující průtah v určité fázi řízení lze tolerovat, pokud se celková délka řízení nejeví jako zjevně nepřiměřená. Soud prvního stupně celkovou délku řízení jako nepřiměřenou nehodnotil. Poukázal také na to, že na délce řízení se podepsal nikoliv fakt, že po nějakou dobu ve věci rozhodoval nezákonný soudce, ale především postoj účastníků řízení, zejména počet jejich procesních úkonů. Soud prvního stupně se dále zabýval také okolností, zda nesprávný úřední postup zakládá samotný fakt, že byl soud, jenž ve věci rozhodoval, nesprávně obsazen. Dospěl však k názoru, že tato okolnost nesprávný úřední postup nezakládá, neboť šlo o procesní postup předcházející vydání rozhodnutí, proti kterému byl přípustný opravný prostředek, jenž byl také žalobcem využit a na jehož základě byl právě z důvodu nesprávného obsazení soudu rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Dle ustálené judikatury se jako nesprávný úřední postup posuzuje takový postup, který se na obsahu rozhodnutí neprojeví, což není případ předmětného opatrovnického řízení. Nelze hovořit o nesprávném úředním postupu pouze z toho titulu, že soud prvního stupně a odvolací soud dospěly k odlišnému názoru.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zde není dán nárok na náhradu nemajetkové újmy, a to ani z titulu nepřiměřené délky řízení ani z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nesprávném obsazení soudu prvního stupně. Uvedl přitom, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Pokud jde o vady činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. V dané věci se fakt, že byla věc rozhodována nesprávně obsazeným soudem, promítl do vydaného rozhodnutí. Nárok na náhradu nemajetkové újmy tak nemůže být dán na základě nesprávného úředního postupu a lze uvažovat pouze o nezákonném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že pochybení bylo napraveno odvolacím soudem, nemůže být však založena ani odpovědnost státu z titulu nezákonného rozhodnutí. Skutečnost, že bylo v předmětném řízení rozhodováno nepovolaným soudcem, tedy v podmínkách projednávané věci nezakládá odpovědnost státu za žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu, když zde není nesprávný úřední postup ani nezákonné rozhodnutí. Pokud jde o namítanou nepřiměřenou délku řízení, dospěl také odvolací soud k závěru, že řízení trvající 2 roky a 8 měsíců (v době rozhodování odvolacího soudu bylo již řízení skončeno) nelze považovat za excesivně dlouhé, a neshledal proto, že by ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívající v nepřiměřené délce řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí má zásadní význam, neboť otázka v něm řešená nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel uvádí, že nesouhlasí s tím, že by jeho nárok bylo možné limitovat pouze na otázku nepřiměřené délky řízení. Skutečnost, že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený soud je nutno posuzovat v tom smyslu, že tento soud činil celou řadu úkonů zcela nadbytečných a zjevně nezákonných, kterými zasahoval do integrity žalobce. Další námitky pak žalobce vznáší k právnímu posouzení otázky přiměřenosti délky řízení. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že téměř jeden a půl rok zbytečného projednávání neprodloužilo řízení oproti stavu, kdy by soud postupoval z procesního hlediska nesprávně. Žalobce zdůraznil, že považuje průtahy v opatrovnickém řízení za velmi závažné, neboť se jednalo o úpravu poměrů k malému chlapci, a bylo tedy na místě jednat bezodkladně. Je proto přesvědčen, že ve světle přidělení věci nezákonnému soudci po dobu jednoho a půl roku, je třeba na délku řízení pohlížet jako na zjevně nepřiměřenou.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zcela správné a plně se ztotožňuje s jeho závěry.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
V části, v níž dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž rozhodl o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10.000,- Kč, již se dovolatel domáhal z titulu nepřiměřené délky řízení, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.).
V části, v níž dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž rozhodl o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 90.000,- Kč, jíž se dovolatel domáhal z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícím ve skutečnosti, že v opatrovnickém řízení téměř rok a půl rozhodoval nezákonný soudce, dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle ustanovení §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Nejvyšší soud konstantně uvádí, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013).
V souzené věci odvolací soud uvedl, že skutečnost, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, se odrazila ve vydaném rozhodnutí, proto ji nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. S tímto hodnocení se dovolací soud ztotožňuje a uvedený právní závěr je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud dále poukazuje na svou konstantní judikaturu, z níž plyne, že za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3843/2013).
V dané věci tedy odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když uvedl, že nárok na nemajetkovou újmu nevznikl, protože neexistuje nesprávný úřední postup, neboť postup, který dovolatel označuje jako nesprávný, se promítl do vydaného rozhodnutí a zároveň zde není ani nezákonné rozhodnutí, když rozhodnutí, do kterého se tento postup promítl, bylo právě pro tento vadný postup zrušeno odvolacím soudem a v řízení pak bylo dále pokračováno před soudem prvního stupně. Pokud tedy odvolací soud neshledal, že by existovala okolnost, která by zakládala nárok dovolatele na náhradu nemajetkové újmy způsobené tím, že v řízení po určitou dobu rozhodoval nezákonný soudce, je tento závěr v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu