ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3843.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3843/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo organizace 639 98 530, právně zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem v AK Nemeth, Schwarz & partneři, se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 1463/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, identifikační číslo organice 00025429, o zaplacení částky ve výši 157.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 9/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2013, č.j. 30 Co 203/2013 – 74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně požadovala po žalované náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) za zaplacený soudní poplatek ve výši 157.000,- Kč za odvolací řízení proti rozsudku pro uznání, který byl zrušen, když Obvodní soud pro Prahu 4 nedodržel v předmětném řízení správný procesní postup.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012, č.j. 41 C 9/2010 – 50, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 157.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 12. 5. 2012 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu co do úroků z prodlení v zákonné výši z částky 157.000,- Kč od 17. 4. 2009 do 11. 5. 2012 odvolací soud zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. června 2013, č.j. 30 Co 203/2013 – 74, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 157.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 12. května 2012 do zaplacení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4671/2009 s tím, že zrušení rozhodnutí samo o sobě nesprávný úřední postup nezakládá a je vyloučeno, aby vznikl nárok na náhradu škody účastníkům jakéhokoli řízení vždy, pokud instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od nižšího soudu. Odvolací soud uzavřel, že odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci nevznikla a žaloba je tedy nedůvodná.
Proti všem výrokům odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“), neboť má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má za to, že právní posouzení věci nebylo interpretováno ústavně konformně, jelikož při ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a OdpŠk nemůže nárok na náhradu škody v důsledku zmíněného jednání zcela anulovat, a tím ústavně zaručené základní právo popřít. Dovolatelka poukazuje na to, že závěry odvolacího soudu jsou na její případ neaplikovatelné, protože nelze vydat rozhodnutí pro uznání a zatěžovat účastníky náklady, které nejsou spojené se zaplacením soudního poplatku z odvolání proti takovému rozsudku pro uznání. Dovolatelka uzavřela, že výklad odvolacího soudu není ustavně konformní, když je zcela proti smyslu Listiny základních práv a svobod, a proto navrhnula, aby byla tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak, tj. v souladu s judikaturou Ústavního soudu a aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 157.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není důvodné.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodnul o náhradě nákladů řízení, není přípustné, neboť dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Dovolací soud poukazuje na svou konstantní judikaturu (dostupnou na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), s níž je napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu. V rozsudku ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003 (z něhož vyšel i odvolací soud a jehož nesprávnou aplikaci namítá dovolatelka), konstatoval, že za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Uvedený rozsudek by nebyl aplikovatelný pouze v případě, že řízení bylo pravomocně skončeno bez možnosti mimořádného opravného prostředku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006). Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2197/2007, uveřejněné pod C 7517 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4671/2009).
Takové závěry dovolacího soudu jsou rovněž i plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu – srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 3331/12 ze dne 13. listopadu 2012, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, a lze je proto považovat za ústavně komfortní.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu