ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4671.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4671/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 82/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2009, č.j. 30 Co 158/2009-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 12. 2008, č.j. 26 C 82/2008-19, zamítl žalobu na zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 6. 6. 2002, č. j. 18 Cm 419/98-33, uložil žalovanému JUDr. J. M. povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.000.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud tento rozsudek zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, který rozsudkem ze dne 21. 6. 2007 žalobu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit zástupkyni žalovaného na náhradě nákladů řízení částku 234.125,- Kč, v níž byl zahrnut též soudní poplatek ve výši 120.000,- Kč zaplacený JUDr. J. M. za odvolání proti původnímu rozsudku pro uznání. Žalobkyně tvrdila, že úhradou soudního poplatku ve výši 120.000,- Kč JUDr. J. M. jí vznikla škoda z nezákonného rozhodnutí soudu, jímž byl rozsudek pro uznání, a z nesprávného úředního postupu, jímž byl postup soudu, který vedl k vydání tohoto rozsudku. Obvodní soud dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o nezákonné rozhodnutí soudu podle ustanovení §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou pří výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ani o nesprávný úřední postup podle §13 uvedeného zákona, a předpoklady odpovědnosti státu za škodu tak nejsou splněny. Soud zdůraznil, že pokud by žalovaná měla odpovídat za škodu za každé zrušené rozhodnutí, byla by popřena zásada dvouinstančnosti řízení, neboť každé zrušené nebo změněné rozhodnutí by bylo možné považovat za nezákonné a bylo by možné z něho uplatňovat náhradu škody.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, č.j. 30 Co 158/2009-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím je skutečnost, že došlo (pro nezákonnost) ke zrušení pravomocného rozhodnutí, popř. rozhodnutí vykonatelného bez ohledu na právní moc. V projednávané věci však tvrzená škoda vznikla v souvislosti s vydáním rozsudku pro uznání ze dne 6. 6. 2002, který se nestal pravomocným ani vykonatelným. Naopak toto rozhodnutí bylo jako nepravomocné a nevykonatelné zrušeno na základě řádného opravného prostředku. Odvolací soud proto neshledal žalovanou odpovědnou za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda je stát odpovědný za škodu způsobenou soudem účastníku řízení v důsledku vydání rozhodnutí, jež však nemá vlastnosti požadované ustanovením §8 zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka tvrdí, že jí jako účastníku řízení vznikla škoda, a to v důsledku nezákonného postupu soudu, který v průběhu řízení vydal nezákonné rozhodnutí, jež sice nenabylo právní moci a ani se nestalo vykonatelným, ale které bylo následně zrušeno. Důsledky jeho nezákonného vydání se projevily až v konečném rozhodnutí ve věci a spočívají v povinnosti fakticky uhradit náklady dalšího účastníka řízení vzniklé v důsledku onoho nezákonného postupu soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za něhož jedná osoba s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř.], směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř., dovolání může být tedy přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě odvolání v původním řízení žalovaného JUDr. J. M. byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, č.j. 18 Cm 419/98-33, pro nesplnění procesních předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Žalovanému vznikly v souvislosti s podáním odvolání náklady řízení představující soudní poplatek ve výši 120.000,- Kč, který poté žalobkyně byla povinna uhradit žalovanému jako ve sporu plně úspěšnému účastníkovi.
Předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je okolnost, že pravomocné rozhodnutí, popř. rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030). V původním řízení však nedošlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí, ale ke zrušení nepravomocného rozhodnutí, jež se nestalo vykonatelným, soudem odvolacím, který věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2197/2007, uveřejněné pod C 7517 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008). Rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými judikatorními závěry v souladu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit také v závěru, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládají vady řízení (v předmětném sporu posouzení předpokladů vydání rozsudku pro uznání), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000).
Ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu