ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4284.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4284/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně KONTAGRI, s. r. o. , identifikační číslo osoby 63486822, se sídlem v Boskovicích, Havlíčkova 1598/63, zastoupenou Mgr. Martinou Poláškovou, advokátkou se sídlem v Brně, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 14,824.063,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 145/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, č. j. 35 Co 150/2014-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243 f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 35 Co 150/2014-94, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 1. 2014, č. j. 17 C 145/2011-71, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila částku ve výši 14,842.063,- Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání, které žalobkyně podala proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“ odmítl, neboť není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ačkoliv dovolatelka ve svém dovolání neuvedla, že by se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že by tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ani že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, s ohledem na skutečnost, že alespoň odkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (na spisové značky rozhodnutí) lze z podání usoudit, že dovolatelka přípustnost dovolání shledává v odchýlení se odvolacího soudu při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal s otázkou objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Dovolatelka dále poukazuje, že odvolací soud (v souladu s názorem dovolatelky) uvedl, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně o prohlášení konkurzu byla nezákonná, přičemž soud ve sporu o náhradu škody proti státu je tímto hodnocením vázán. V této souvislosti dovolatelka poukázala na Zprávu Nejvyššího soudu ČSSR k niektorým otázkam výkladu a používania ustanovení zákona č. 58/1969 Zb. o zodpovednosti za škodu spôsobenú rozhodnutím orgánu štátu alebo jeho nesprávnym úradným postupom, ze dne 30. 11. 1977., Plsf 3/77, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/1997 (R 35/1977 civ.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, a usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, bylo poukázáno na skutečnost, že OdpŠk blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady. Namítnuto bylo též, že soud neměl aplikovat §4a odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, neboť toto ustanovení nedopadá na stav v projednávané věci, ale pouze na situaci, kdy je podán zcela nedůvodný návrh na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka a tento je zamítnut hned při prvním rozhodnutí o návrhu.
Výše uvedená polemika není s to přípustnost dovolání založit.
Odvolací soud ve svém rozsudku vycházel ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 32/2009. Shledal tak, že v situaci, kdy jiný právní předpis (zde zákon o konkursu a vyrovnání) upravuje odpovědnost za vzniklou škodu speciálním ustanovením, pak je odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vyloučena. S ohledem na tento závěr bylo bezpředmětným, aby odvolací soud zkoumal režim odpovědnosti podle OdpŠk, či se jakkoliv hlouběji zabýval pojmem „škoda“ či rozsahem její náhrady. Na řešení těchto rámcově naznačených otázek tedy napadené rozhodnutí nezávisí. Není dále vůbec patrno, z jakého důvodu dovolatelka poukazuje na závěry ohledně vázanosti soudu v odškodňovacím řízení rozhodnutím, jímž bylo změněno nebo zrušeno rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován. V projednávané věci odvolací soud výslovně uvedl, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně o prohlášení konkurzu pokládá za nezákonná. K založení přípustnosti dovolání pak nemohla postačovat ani polemika ohledně aplikace §4a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť v tomto ohledu nelze ani dovodit, zda dovolatelka míní, že se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, natož aby bylo možné shledat vyjádření jiného předpokladu přípustnosti v souladu s §237 o. s. ř.
Dovolací soud v této souvislosti považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013 a R 4/2014).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu