ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4320.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4320/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 79/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č. j. 28 Co 497/2013-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. září 2013, č. j. 20 C 79/2012-101, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 64.459 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 19. října 2012 do zaplacení (výrok I.). V části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 6.791 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 19. října 2012 do zaplacení (výrok II.), v části, ve které se domáhal konstatování porušení práva (výrok III.) a v části, ve které se domáhal po žalované omluvy (výrok IV.), žalobu zamítl. A rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 28 Co 497/2013-123, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 64.459 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 %, zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Soud prvního stupně shledal kompenzační řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 138/2007, jako nepřiměřeně dlouhé a dospěl k názoru, že konstatování porušení práva se v tomto případě nejeví jako dostačující zadostiučinění. S ohledem na fakt, že se odškodňuje nepřiměřená délka kompenzačního řízení, vyšel soud prvního stupně za základní částky 19.000 Kč, tedy z částky 102.917 Kč za šest let a pět měsíců. Částku následně snížil o 30 % z důvodu projednání věci na třech stupních, dále ji zvýšil o 10 % z důvodu složitosti řízení, dále ji zvýšil o 20 %, neboť žalobce k průtahům nepřispěl a dále částku zvýšil o 10 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce. Dospěl tak k částce 113.209 Kč, od které následně odečetl částku 48.750 Kč, neboť v této výši byla již žalobci poskytnuta kompenzace od žalované. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že je adekvátní přiznat žalobci přiměřené zadostiučinění v částce 64.459 Kč.
Odvolací soud shledal, že v souzené věci nebylo namístě vyjít z horní hranice rozpětí základních částek pro určení přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Nemajetková újma žalobce byla totiž pouze nepatrná, neboť žalobce ze své iniciativy zahájil a vede desítky obdobných soudních sporů, a tudíž pro něj není soudní řízení výjimečnou událostí, jíž by byl stresován. Odvolací soud se také neztotožnil s posouzením dalších kritérií rozhodných pro stanovení konečné částky přiměřeného zadostiučinění provedeným soudem prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze základní částky 15.000 Kč za první dva roky řízení a dále za každý další rok řízení, kterou dále snížil o 40 % z důvodu složitosti řízení a o částku 10 % z důvodu sníženého významu řízení pro poškozeného. Odvolací soud dospěl k názoru, že pokud se žalovaná žalobci omluvila a poskytla mu zadostiučinění ve výši 48.750 Kč, je takové zadostiučinění přiměřené a spravedlivé.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se v první řadě domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval kritéria rozhodná pro stanovení konkrétní částky přiměřené zadostiučinění. Dovolatel uvádí, že již samotné řízení je ze své podstaty řízením se zvýšeným řízení pro poškozeného, neboť jde o řízení kompenzační, jehož předmětem je odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci nepřiměřenou délkou řízení. Dovolatel je dále toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil okolnost, že v řízení bylo rozhodováno v několika stupních soudní soustavy, když snížil z tohoto důvodu částku přiměřeného zadostiučinění, a přičetl tak žalobci k tíži fakt, že využil opravných prostředků. Vyjadřuje dále svůj nesouhlas s poukazem odvolacího soudu na neustálenou rozhodovací praxi v době, kdy bylo předmětné kompenzační řízení vedeno, což dle odvolacího soudu svědčí o složitosti předmětného řízení. Dovolatel dále uvádí, že množství vedených soudních sporů nemá žádnou vypovídací hodnotu a z této skutečnosti nelze vyvozovat vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Dovolatel v neposlední řadě namítá, že odvolací soud v řízení prováděl listinné důkazy bez nařízení jednání a neumožnil účastníkům vyjádřit se k provedeným důkazům. Poukazuje také na vadu řízení, jíž odvolací soud dle jeho názoru řízení zatížil, a to tím, že přihlédl k okolnostem, které vyšly najevo až v průběhu odvolacího řízení, nikoliv v řízení před soudem prvního stupně.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se již v minulosti k problematice přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení opakovaně vyjadřoval, zejména pak ve svém stanovisku ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, ve kterém podrobně rozebral kritéria, kterými je třeba se řídit při stanovení, zda došlo v posuzovaném řízení k nepřiměřené délce řízení, jakože i při stanovení samotného přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.
Pokud dovolatel uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil složitost případu, zejména pokud uvádí, že částka přiměřeného zadostiučinění měla být zvýšena a nikoliv snížena z důvodu rozhodování případu v několika instancích a že poukaz na neustálenou judikaturu v dané oblasti je nemístný, není tato dovolací námitka způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud se k předmětné otázce vyjádřil právě ve svém stanovisku ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, kde uvedl, že složitost případu je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Je zde možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu.
Je přitom třeba zohlednit složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti i uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd). Odvolací soud tedy postupoval plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když při svých úvahách odpovídajícím způsobem zohlednil okolnost, že bylo rozhodováno ve více stupních soudní soustavy, i to, že v dané věci nebyla v době kompenzačního řízení ustálená judikatura v dané oblasti. Tato námitka dovolatele proto není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Také otázce významu řízení pro poškozeného se dovolací soud věnoval již v citovaném stanovisku, kde vyslovil, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Ve svém stanovisku dovolací soud identifikoval tzv. typová řízení a typová hlediska, u nichž se zvýšený význam předpokládá. V ostatních případech je třeba význam řízení posuzovat vždy individuálně. Odvolací soud nezhodnotil posuzované kompenzační řízení jako řízení se zvýšeným významem. Protože ani judikatura dovolacího soudu kompenzační řízení mezi typová řízení neřadí, postupoval odvolací soud plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a ani námitka dovolatele, že dané řízení má pro účastníka vždy zvýšený význam, tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud pochybil, pokud význam řízení pro poškozeného hodnotil v kontextu množství soudních sporů, které dovolatel vede. I této otázce se již dovolací soud v minulosti věnoval, když ve svém usnesení ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014 uvedl, že při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10). Odvolací soud tedy i při hodnocení této okolnosti postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a námitka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Pokud dovolatel dále namítá, že odvolací soud opakoval či prováděl důkazy, k nimž se dovolatel neměl možnost vyjádřit a namítá-li, že odvolací soud přihlédl k okolnostem, které vyšly najevo až v průběhu odvolacího řízení, nikoliv v řízení před soudem prvního stupně, jde o namítané vady řízení. Těmi se však dovolací soud, v souladu s ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř., může zabývat jen tehdy, je-li založena přípustnost dovolání. Jelikož se dovolateli nepodařilo založit přípustnost dovolání, nemůže se dovolací soud případnými vadami řízení zabývat.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu