ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1481.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1481/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr.Vladimíra Mikuška, ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 184/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2013, č. j. 35 Co 209/2013 – 84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 1. 2013, č. j. 15 C 184/2012 – 40, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 54.250,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 147.823,87 Kč a dále částku odpovídající 2,741 EUR za každý další den počínaje od 16. 8. 2012 do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem připustil rozšíření žaloby na částku 6.906,53 EUR (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 6.906,53 EUR, zamítl s konstatováním, že nepřiměřenou celkovou dobou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 138/2006 bylo porušeno právo žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobce se žalobou podanou dne 7. 11. 2006 u Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 138/2006 (dále jen „posuzované řízení“) domáhal ochrany osobnosti, přičemž současně v žalobě požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 5. 2. 2008 byl vyzván k doplnění žaloby; 9. 4. 2008 bylo rozhodnuto o osvobození od soudního poplatku; 6. 5. 2008 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním žalobce; 8. 12. 2008 bylo rozhodnuto o zastavení řízení proti prvnímu žalovanému; 24. 3. 2009 byl vyhlášen rozsudek; 29. 10. 2009 byl spis s odvoláním předložen Vrchnímu soudu v Praze; 10. 11. 2009 byl napadený rozsudek změněn a žalobci byl přiznána částka 100.000,- Kč; 19. 3. 2010 byl spis s dovoláním předložen Nejvyššímu soudu; 22. 12. 2011 byl dovolacím soudem rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen; 15. 5. 2012 byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta; 6. 8. 2012 žalobce podal proti rozsudku dovolání a ústavní stížnost. Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně tak posuzované řízení nebylo skončeno, přičemž jeho dosavadní délka činila 6 let a 2 měsíce. Odvolací soud dále doplnil dokazování, přičemž dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: dne 13. 2. 2013 bylo dovolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku; usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 2. 3. 2013. Během odvolacího řízení žalobce žalobu rozšířil na částku 6.906,53 EUR s odůvodněním, že posuzované řízení dosud nebylo skončeno a je namístě přiznat kompenzaci ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud rozšíření žaloby připustil.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená, že se jednalo o typ řízení, s nímž judikatura ESLP obecně spojuje zvýšený zájem pro účastníka řízení a nadto v posuzovaném řízení došlo k roční nečinnosti soudu prvního stupně v roce 2007. Dále odvolací soud uvedl, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že žalobce zahlcuje soustavu obecných soudů České republiky množstvím žalob, které jsou sice zásadně posuzovány jako nedůvodné, ale jejichž projednání a rozhodnutí se soudy musí věnovat na úkor své běžné agendy. I za takového stavu je ovšem stát povinen zajistit podmínky pro řádné projednání žalob tohoto stěžovatele a je jeho povinností dosáhnout rozhodnutí v jednotlivých věcech v přiměřené lhůtě. Odvolací soud dospěl k závěru, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích. Jako dostačující formu zadostiučinění odvolací soud shledal konstataci porušení práva.
Rozsudek odvolacího soudu do výroků I. a II. napadl žalobce dovoláním ze dne 9. 12. 2013. Toto dovolání doplnil prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 17. 3. 2014. Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., kdy napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvého stupně. Dále dovolatel uvádí, že pokud by napadený rozsudek měl parametry podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo by dovolání přípustné, neboť napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel uvádí právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena: Zda v případě nepochybně prokázaného nepřiměřeného průtahu v řízení, s nímž judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) obecně spojuje zvýšený zájem, má skutečnost, že poškozený vede řadu dalších soudních sporů, které s konkrétní projednávanou věcí nikterak nesouvisí, význam pro posouzení, jestli přiměřené zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. bude poskytnuto v penězích či nikoliv.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu spojující nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích s jeho ostatními soudními řízeními, která nijak nesouvisí s konkrétní projednávanou věcí, nemá oporu nejen v zákonné úpravě, ale ani v judikatuře Nejvyššího soudu či ESLP. Rozhodnutí ESLP ve věcech Havelka proti České republice není aplikovatelné, neboť bylo v časopise „Judikatura ESLP“ dezinterpretováno. Důvodem nepřijatelnosti stížnosti v této věci bylo procesní chování stěžovatele, nikoliv vedení řady soudních řízení. Odvolací soud nepravdivě konstatuje, že žaloby podávané dovolatelem jsou zásadně považovány jako nedůvodné. Dovolatel uvádí přehled řízení, jejichž je účastníkem. Namítá, že za 7 let podal 32 žalob, kdy z 11 zcela skončených řízení na vnitrostátní úrovni bylo 6 úspěšných. Dále dovolatel napadá skutková zjištění ohledně délky řízení. Dovolatel rovněž namítá vadu řízení spočívající v rozhodnutí o rozšíření žaloby na částku 6.906,53 EUR. Uvádí, že žalobu nerozšiřoval, ale pouze v souladu s petitem žaloby upřesnil výši požadované kompenzace ke dni 1. 10. 2013. Dále dovolatel namítá vady v dokazování spočívající v tom, že žalovaná nepředložila jediný důkaz, že to byl dovolatel, kdo zavinil nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, přesto byla v řízení úspěšná, neboť se této role zhostil odvolací soud. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud řízení přerušil a předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie nebo napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejprve je třeba předeslat, že po novele dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 je přípustnost dovolání vymezena ustanovením §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatel zjevně vycházel z nesprávného předpokladu, že věc bude posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, čemuž nasvědčuje nepřípadný poukaz na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. (a rovněž ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, pokud jde o vymezení důvodu podaného dovolání). Z obsahu dovolatelem vymezené přípustnosti dovolání a rovněž z obsahu dovolání však vyplývá, že dle aplikovaného ustanovení §237 o. s. ř. dovolatel důvod přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dále dovolací soud uvádí, že po výše uvedené novele občanského soudního řádu je jediným zákonem stanoveným, a tedy i přípustným, dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
I přes výše uvedená pochybení dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jádrem podaného dovolání je nesouhlas dovolatele s přiznaným zadostiučiněním ve formě konstatování porušení práva, nikoliv ve formě finančního zadostiučinění. Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Dovolatelem položená právní otázka již byla dovolacím soudem řešena v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, a v rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, přičemž v této věci byl účastníkem řízení rovněž dovolatel. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích uvedl: „Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10).“
Nelze přisvědčit námitce dovolatele, že citovaná rozhodnutí ESLP ve věcech Havelka proti České republice nejsou v této věci aplikovatelná. Předně dovolací soud uvádí, že nevychází z neoficiálních překladů rozhodnutí ESLP, ale z rozhodnutí uveřejněných na oficiálních internetových stránkách ESLP hudoc.echr.coe.int. V rozhodnutí o stížnosti č. 7332/10 ESLP uvedl: „[N]a chování stěžovatele v tomto řízení musí být nahlíženo v celkovém kontextu, kdy stěžovatel je zapojen v rozsáhlém počtu sporných řízení jak na domácí úrovni, tak před ESLP, kde doposud podal třináct stížností.“ (překlad NS) . ESLP v tomto rozhodnutí navázal na své předchozí rozhodnutí ve věcech Dudek proti Německu ze dne 23. 11. 2010, č. stížností 12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09, 16119/09, kde uvedl: „Stěžovatelovo rozsáhlé využívání soudních řízení, zahrnující četná souběžná řízení před domácími soudy, stejně jako jeho chování v těchto řízeních, přispělo k přetížení soudů na domácí úrovni a jako takové bylo jednou z příčin nepřiměřené délky soudních řízení.“ (neoficiální překlad NS).
Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá již dříve uvedený závěr Nejvyššího soudu, že při stanovení formy (případně výše) přiměřeného zadostiučinění je nezbytné rovněž zohlednit počet řízení, které poškozený vede.
Jelikož dovolatelem položená otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud se ve svém rozhodnutí nikterak od této praxe neodchýlil, nezakládá položená otázka přípustnost dovolání.
Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí, vady řízení ani nesprávná skutková zjištění nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Z toho důvodu nemohou tyto námitky založit ani přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá) a dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu