ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4390.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4390/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 22/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, č. j. 16 Co 194/2014 - 171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne ze dne 10. 12. 2013, č. j. 28 C 22/2012 - 134, kterým byl zamítnut návrh žalobce na konstatování opakovaného porušení základních práv žalobce na výkon státní moci jen v mezích zákona, na ukládání povinnosti jen na základě zákona, na ochranu osobnosti, soukromí a na informační sebeurčení. Dále byl zamítnut návrh žalobce na uložení povinnosti omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím.
Uvedených nároků se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudu, kdy byl žalobce opakovaně dotazován soudkyní na své jméno, ačkoliv se soudních jednání účastnil jen jako veřejnost a poté, co byla jeho identita soudkyni známa, byla jeho přítomnost na soudních jednáních zaznamenána do protokolu o jednání, a to bez jeho souhlasu.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Žalobce v dovolání namítá, že právní závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobou namítaný úřední postup nemohl objektivně přivodit žádnou nemajetkovou újmu, kterou by bylo potřeba odškodnit, je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které postačí, že jednání bylo objektivně způsobilé narušit nebo ohrozit osobností práva žalobce, aniž by vyvolalo konkrétní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002). Uvedená námitka žalobce se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže proto založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí výslovně uvádí, že jednání soudkyně nemohlo žalobci objektivně způsobit nemajetkovou újmu. Odvolací soud tedy respektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, což v daném případě splněno nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007).
Další námitky žalobce rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť cit. nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/2010, nedopadá na případ žalobce, ale na specifický případ nepřiměřené délky řízení, a ani v dalších odkazech na názory vyjádřené v nálezech Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/2002, nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 431/2004, nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/2008) se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu