ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4430.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4430/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) RNDr. F. Š. , b) MUDr. A. Š. , c) J. Š. , d) P. Š. , e) V. Š. , a f) E. Š. , všichni právně zastoupeni Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem v AK KŠD LEGAL, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , identifikační číslo osoby 000 204 78, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 51/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č.j. 13 Co 346/2012-240, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č.j. 13 Co 346/2012-240, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení. Právní předchůdkyně žalobců paní A. Š. uplatnila svůj restituční nárok u Okresního pozemkového úřadu v Táboře dne 8. července 1992. Po její smrti přešel restituční nárok na dědice RNDr. F. Š. (žalobce a) a Ing. P. Š. Z Ing. P. Š. pak dále po jeho smrti přešel nárok na žalobce b), c), d), e) a f). K úplnému vypořádání nároku žalobců následně došlo dne 28. března 2003.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. února 2011, č.j. 23 C 51/2007-167, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců částku 80.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 9. srpna 2007 do 31. prosince 2007, s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % od 1. ledna 2008 do 30. června 2008, s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % od 1. července 2008 do 31. prosince 2008, s úrokem ve výši 9,25 % od 1. ledna 2009 do 30. června 2009, s úrokem ve výši 8,5 % od 1. července 2009 do 31. prosince 2009, s úrokem ve výši 8 % od 1. ledna 2010 do 30. června 2010 a s úrokem ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů od 1. července 2010 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.-VI.). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok VII.-XII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XIII.-XIV.).
Soud prvního stupně měl za prokázaná jednotlivá pochybení žalované, kterých se dopustila v průběhu předmětného správního řízení. Dílčí pochybení ve svém souhrnu vyvrcholila celkovou dobou předmětného správního řízení přesahující 10 let, která se dle soudu prvního stupně extrémně vymyká přiměřené délce řízení. Soud prvního stupně proto uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu příslušných orgánů ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Soud prvního stupně dále došel k názoru, že za přiměřené zadostiučinění lze považovat částku 80.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců. Uvedl, že ve smyslu ustanovení §31a OdpŠk nelze uzavřít, že by bylo řízení výjimečně složité ani jednoduché a že význam předmětu správního řízení pro žalobce nelze prohlásit za mimořádně malý nebo velký. Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že pozemkový úřad svá rozhodnutí opakovaně zatížil vadami, které musely správní soudy odstraňovat, a také k tomu, že v průběhu řízení došlo opakovaně k úmrtí oprávněných, a bylo tedy nutné vyčkat výsledku dědického řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2013, č.j. 13 Co 346/2012-240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I.-VI. co do částky 63.832,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 9. srpna 2007 do 31. prosince 2007 a od 1. ledna 2008 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dne příslušného kalendářního pololetí, a ohledně zbylé části těchto výroků rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud přiznané zadostiučinění snížil na částku 63.832,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, když uvedl, že vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za rok trvání řízení za současného snížení částky za první dva roky na polovinu. Přihlédl ke kritériím stanoveným v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk a došel k názoru, že jediným kritériem, které je způsobilé mírou své závažnosti ovlivnit základní výši odškodnění, je kritérium významu řízení pro účastníky, když předmět správního řízení lze ohodnotit finančním ekvivalentem ve výši 63.831,60,- Kč a zároveň je třeba na utrpěnou újmu nahlížet jako na újmu sdílenou. Z tohoto důvodu odvolací soud považoval za důvodné redukovat obecnou základní výši odškodnění, a to až na částku 63.832,- Kč s příslušenstvím pro každého žalobce.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále jen „dovolatelé“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé jednak namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a jednak mají za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, když vůbec nezohlednil povahu restitučního řízení, které nelze stavět na roveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť jeho primárním účelem je především zmírnění následků majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989. Dle dovolatelů odvolací soud nesprávně aplikoval kritérium významu předmětu řízení, když povahu restitučního řízení vůbec nezohlednil a vůbec se nevypořádal s nepeněžním významem pozemku pro žalobce. Ze všech uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a přiznal žalobcům tomu odpovídající nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila ve svém podání ze dne 24. října 2013, kde uvedla, že dovolání považuje za nedůvodné, protože rozsudek odvolacího soudu je správný, v souladu s právními předpisy i s judikatorní praxí. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s tvrzením dovolatelů, že odvolací soud řádně neodůvodnil zjištěnou hodnotu řízení a dále uvedla, že se domnívá, že není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo ocenění předmětu sporu. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 13. března 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud shledal dovolání dovolatelů přípustným a důvodným.
Podle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle ustanovení §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Nejvyšší soud se také již vyjadřoval k odškodňování nepřiměřené délky řízení o majetkoprávních sporech, když uvedl, že zadostiučinění poskytované podle §31a odst. 2 zák. OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně. Zároveň však připustil výjimku, svědčí-li pro mimořádnou výši zadostiučinění okolnosti případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
V rozsudku ze dne 17. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, pak Nejvyšší soud uvedl, že tzv. restituční řízení zpravidla nepatří k těm, která by bylo možno co do předmětu typově zařadit mezi řízení se značným významem pro poškozené. To konečně dokládá i judikatura ESLP, v níž se k takovým řízením počítají zejména řízení týkající se osobního statutu či způsobilosti k právním úkonům, řízení o náhradě škody obětí dopravních nehod a násilných trestných činů, pracovně právní spory a řízení ve věcech plnění ze strany státu z důvodů sociálních, vazební řízení či řízení týkající se vztahů mezi rodiči a dětmi.
V tomtéž rozsudku však zároveň připustil, že na druhé straně při posouzení významnosti předmětu řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nelze restituční řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím.
V předmětném řízení není sporu o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk, jak uzavřel soud prvního stupně i soud odvolací. Dovolatelé však zpochybňují výši přiznaného zadostiučinění, když uvádí, že odvolací soud nesprávně, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, posoudil význam předmětu řízení pro žalobce, pokud nezohlednil povahu restitučního řízení, jehož primárním účelem je odškodnění majetkových křiv z let 1948 až 1989, a nelze je proto považovat za prostý majetkoprávní spor.
Odvolací soud uvedl v souvislosti s kritériem významu předmětu řízení pro poškozeného, že je na místě zadostiučinění přiznané soudem prvního stupně snížit s ohledem na peněžní hodnotu předmětu sporu. Vůbec se však nezabýval kritériem významu předmětu řízení pro poškozeného ve vztahu k povaze řízení jako řízení restitučního, které v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze zaměňovat za prostý majetkoprávní spor. Za této situace nelze než přisvědčit námitce dovolatelů a konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé konečně namítali, že rozsudek odvolacího soudu nesplňuje požadavky řádného odůvodnění a je nepřezkoumatelný. Této námitce týkající se postupu, jakým odvolací soud dospěl k tomu, že předmět původního řízení lze ohodnotit finančním ekvivalentem 63.831,60 Kč, nelze přisvědčit. Vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu) nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.). K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. V daném případě tomu tak zjevně není. Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné, zejména v požadavku na jasnost odůvodnění soudního rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.). Z rozsudku zcela zjevně plyne, že soud při své úvaze vycházel ze znaleckého posudku založeného ve spisu (č.l. 221). Rozsudek proto nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť to, jakým způsobem a proč došel soud právě k částce 63.831,60 Kč, pokud jde o hodnotu předmětu sporu, je zřejmé.
Vzhledem k výše uvedenému, a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu