ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4451.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4451/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobců a) J. R. a b) Ing. J. R. , obou zastoupených Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pobřežní 780/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 109/2006, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, č. j. 19 Co 51/2014 – 236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, předsedou senátu (§243f odst. 2 o. s. ř.) odmítl dovolání žalobců, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti.
Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Žalobci v dovolání uvádějí, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, a že se domáhají, „aby dovolací soud právní otázku dokazování meritu žalobního tvrzení v této věci vyřešil jinak než odvolací soud, a to tak, aby ve smyslu dikce čl. 6 Úmluvy nařídil soudům nižší instance v obnoveném řízení provedení důkazního řízení k vydání náležitého odškodnění jak žalobce a), tak žalobce b), v souladu se svou vlastní platnou legislativou, kterou ve věci sám Nejvyšší soud vydal (…)“. Na jiném místě žalobci uvádějí, že odkazují na standardní legislativu Nejvyššího soudu ve věci rozhodování o obnově řízení.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ). Požadavek žalobců, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Pokud se snad žalobci domnívali, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, museli by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobců trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobci odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu