ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4552.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4552/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně K. Z. , zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 112/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 15 Co 457/2013-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 15 Co 457/2013-133, se v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky ve výši (posléze) 84.400,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu představovaného tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Prostějově (jako soudu prvního stupně) pod sp. zn. 2 T 118/2001.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. 3. 2013, č. j. 14 C 112/2011-98, žalobě co do částky 82.000,- Kč vyhověl, ve zbytku (tj. ohledně částky 2.400,- Kč) ji zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 40.980,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků výrokem I shora uvedeného rozsudku změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně jen tak, že zamítl žalobu co do (další) částky 6.250,- Kč, jinak jej potvrdil a současně výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 76.646,20 Kč k rukám její zástupkyně v tam určené lhůtě. Z odůvodnění nákladového výroku rozsudku je patrné, že odvolací soud považoval za tarifní hodnotu věci výši (přisouzeného) peněžitého plnění, tj. určil ji s pomocí §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif; dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“).
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovoláním, majíc za to, že odvolací soud měl při výpočtu odměny zástupce žalobkyně stanovit tarifní hodnotu věci podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka s poukazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“), z toho, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, reprezentujícího „nejnovější judikaturu týkající se přiznávání nákladů řízení u nároků na náhradu nemajetkové újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb.“ Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném nákladovém výroku zrušil a věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasila, považujíc dovolání za nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a poukazujíc (nadto) na skutečnost, že jí byly přiznány náklady řízení za osm úkonů právní služby, ač v souladu s obsahem spisu požadovala náklady řízení za deset a půl úkonu právní služby. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), jednající osobou mající právnické vzdělání podle §21a odst. 3 a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (v rozhodném znění, tj. účinném do 31. 12. 2013) dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání není nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť jím napadeným nákladovým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Dovolací soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou nastolené otázky vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z téhož důvodu je dovolání současně i důvodné.
Odvolací soud vyšel správně z toho, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§142 odst. 1 o. s. ř.), byť dovolatelce nebylo přiznáno jí požadované plnění v celé jeho výši (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014). Stejně tak nepochybil, když při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013).
Odvolací soud však, vycházeje ze správně určené právní normy, nesprávně nezohlednil, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (pokud jde o úkony právní služby provedené po 1. 1. 2013), resp. podle §9 odst. 4 této vyhlášky (ohledně úkonů právní služby provedených do 31. 12. 2012), tedy že tarifní hodnota věci činí (jednotně stanovených) 50.000,- Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014).
Protože je z žalovanou přiléhavě namítnutého důvodu právní posouzení nároku dovolatelky na náhradu nákladů řízení odvolacím soudem nesprávné a jelikož o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud postupem podle §243d písm. b) o. s. ř. (a to již proto, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, za jaké úkony právní služby odvolací soud dovolatelce odměnu jejího zástupce vůbec přiznal), postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř., napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném nákladovém výroku zrušil (rozhodnutím ve formě usnesení, neboť rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním napaden toliko ve výroku majícím povahu unesení, viz §152 odst. 1, §167 odst. 1 a §211 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm se odvolací soud vypořádá rovněž s argumentací dovolatelky, že její zástupce vykonal v řízení větší počet úkonů právní služby, než za jaký mu byla odvolacím soudem přiznána odměna a náhrada hotových výdajů, a své rozhodnutí v tomto směru náležitě odůvodní.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
V rámci nového rozhodnutí ve věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 10. 11. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu