ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4715.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4715/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně CONDOR MACHINERY spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Lannova 6, identifikační číslo osoby 45797382, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 262.500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 43/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, č. j. 28 Co 71/2014-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením domáhala zaplacení peněžní částky ve výši 676.000 Kč a dále náhrady škody ve výši 262.636 064 Kč, to vše za dobu konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 10/94.
Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně. V dřívějším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, č. j. 11 C 43/2009-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč, zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 263 222 064, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2011, č. j. 28 Co 62/2011-103, výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila dalších 22.500 Kč, jinak zamítavý výrok co do částky 263.199.564 Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě dovolání obou účastnic řízení Nejvyšší soud (dále též jako „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2396/2011, odmítl dovolání žalobkyně a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, č. j. 28 Co 62/2011-103, v měnící části výroku I. a dále v části téhož výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 90.000,- Kč, jakož i ve výroku II. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze dne 9. 1. 2013, č. j. 28 Co 62/2011-142, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu 90.000 Kč a v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 22 250 Kč zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně připustil rozšíření žalobního návrhu o částku 150 000 Kč a následně, rozsudkem ze dne 4. 10. 2013, č. j. 11 C 43/2009-168, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 262 500 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 28 Co 71/2014-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry a jejich hodnocením, které učinil soud prvního stupně. Délka konkursního řízení 18 let a 2 měsíce je mimořádně dlouhá, ale posuzované konkursní řízení bylo též mimořádně složité. Do řízení bylo přihlášeno 185 konkursních věřitelů a v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty proběhlo přibližně 30 000 sporů vedených u různých soudů v České republice, jejichž předmětem byly pohledávky, které měl úpadce za svými dlužníky, a výsledky těchto sporů měly přímý vliv na konkursní podstatu. Rovněž přezkumná jednání a řízení o žalobách na vyloučení věcí z podstaty přímo ovlivnila celkovou délku řízení, neboť bez jejich ukončení nemohlo řízení přejít do závěrečné fáze realizace rozvrhového usnesení. Poslední z těchto řízení skončilo až v měsíci březnu 2010; konečná zpráva byla zveřejněna dne 18. 8. 2010 a bezodkladně byla soudem schválena. Rozvrhové usnesení bylo vydáno dne 29. 12. 2010 a po zrušení odvolacím soudem pak znovu dne 10. 1. 2012, tedy bez prodlev a bezdůvodných průtahů. S odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, odvolací soud shledal správným též názor, že význam předmětu konkursního řízení pro žalobkyni nebyl značný. Nároky žalobkyně byly v řízení podle možností konkursu uspokojovány odděleně a žalobkyni byla dne 30. 4. 2002 zaplacena částka 78.144 873,10 Kč. Podle rozvrhového usnesení pak byla žalobkyni dne 12. 4. 2012 zaplacena částka 1.049.286,03 Kč. V řízení nebyly zjištěny skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobkyně v průběhu řízení mohla důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Soud prvního stupně se též zabýval postavením soudu a správce konkursní podstaty v konkursním řízení, jejich vztahy a úkoly, a závěry vyjádřené v odůvodnění rozsudku jsou správné. Poukázala-li žalobkyně na chování správce konkursní podstaty JUDr. Altnera, který dle jejího názoru řízení protáhl a konkursní podstatu znehodnotil, resp. nezákonně zkrátil, pak nemůže být předmětem tohoto kompenzačního řízení řešení otázky, zda jmenovaný správce konkursní podstaty podstatu znehodnotil nebo zkrátil. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že konkursní soud v konkursním řízení na návrhy správce konkursní podstaty reagoval bez prodlení, jednání nařizoval v krátkých intervalech, vyhověl podnětu věřitelského výboru a zprostil JUDr. Altnera funkce správce konkursní podstaty a ustanovil jiného správce, řešil prodloužení lhůty k podání konečné zprávy a činil další úkony jemu svěřené. Zjištěno tedy nebylo, že by konkursní soud byl v řízení nečinný, nebo že by v důsledku jeho činnosti (nečinnosti) došlo v řízení k průtahům. Žalobkyně ve fázi odvolacího řízení proti těmto zjištěním nebrojila a netvrdila ani, že by soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, neboť jej shledal v obou výrocích věcně správným.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, č. j. 28 Co 71/2014-195, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky dovolacím soudem vyřešené, jež má být posouzena jinak.
V první řadě dovolatelka projevuje nesouhlas s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci, tj. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2396/2011, přičemž uvedenému rozhodnutí vytýká, že jím byl zrušen pouze výrok, kterým byla žalobci přiznána částka 112 500 Kč, nikoliv již výroky ostatní. Dovolatelka dále namítá, že za okolnosti, kdy se řízení vedlo po dobu 18 let a 2 měsíce, nemůže obstát argument, že konkursní řízení trvalo po dobu přiměřenou s ohledem na mimořádnou složitost a rozsáhlost konkursního řízení. Uvedená doba nemůže být nikdy dobou přiměřenou, a to při jakýchkoliv okolnostech. Dle dovolatelky stát odpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty, neboť konkursní soud moderuje konkursní řízení a odpovídá za jeho vyřízení. Nedokáže-li soud využít svých pravomocí tak, aby správce konkursní podstaty vyřídil konkursní řízení včas, pak je takový postup soudu nutno hodnotit jako nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup pak dovolatelka spatřuje v „neschopnosti konkursního soudu domoci se svých práv vůči prvému správci konkursní podstaty, JUDr. Altnerovi, jehož chování v průběhu konkurzu tento výrazně protáhl a konkurzní podstatu znehodnotil, resp. nezákonně zkrátil.“ Dovolatelka také namítá, že jí mělo být přiznáno zadostiučinění s ohledem na význam předmětu řízení, kdy se u částky řádově stovek milionů korun o významný předmět nepochybně jedná.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), když v něm absentuje uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z ustanovení §237 o. s. ř. dovolatel ohlašuje, že má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, zároveň však neuvádí, jakou svou judikaturu by měl Nejvyšší soud změnit. Ježto nedostatek náležitostí dovolání již v dané věci nelze odstranit, není již proto dovolání přípustné (viz R 4/2014) a je třeba jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Jen pro vysvětlení Nejvyšší soud dodává, že v dovolání nastíněná právní otázka týkající se posouzení přiměřenosti délky řízení, kdy dovolatelka namítá, že délku řízení přesahující 18 let je nutné posoudit za nepřiměřenou bez ohledu na složitost řízení, by přípustnost dovolání nezakládala. Jak uvedl Nejvyšší soud např. ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. §2 o. s. ř., §2 s. ř. s., §1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella, odst. 66). Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními. Názor dovolatelky, že domáhání se práva po dobu delší 18 let postrádá v každém případě smysluplnosti, neodůvodňuje úvahy o změně uvedené rozhodovací praxe.
Otázkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení se dovolací soud zabýval již např. v rozsudku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dospěl k závěru, že stát za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení neodpovídá. Odvolací soud rovněž posoudil význam předmětu konkursního řízení pro dovolatelku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněným pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého: „Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.“ Samotný nesouhlas dovolatelky s řešením těchto otázek neodůvodňuje změnu uvedené rozhodovací praxe.
Je-li dovolatelkou dále namítáno, že konkursní soud dostatečně nevyužil svých pravomocí, aby konkursní správce plnil své povinnosti v konkursním řízení řádně a včas, jedná se o námitku skutkovou, a nadto i zcela nesubstancovanou. Jelikož dovolatelka po dobu řízení vůbec nezmínila, jaké povinnosti (dle jejího názoru) konkursní správce řádně a včasně neplnil, či jakých pravomocí nevyužil konkursní soud, nevylíčila dovolatelka skutečnosti tak, aby vůbec mohly být učiněny konkrétním předmětem dokazování. V případě obdobně nesubstancovaných tvrzení soud postupuje tak, jako kdyby nebyly předneseny (srov. Macur, J. Substancování skutkových přednesů stran v civilním soudním řízení, Právní rozhledy, 9/1998, s. 433).
Konečně též námitka, že dovolací soud měl ve svém dřívějším rozhodnutí zrušit předchozí rozhodnutí v jiném rozsahu, by nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, připouští-li to zákon, a to pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 4 o. s. ř.). Dovolatelka uvedenou námitkou směřuje proti závěru soudu dovolacího, jež předchozí dovolání dovolatelky neshledal přípustným, nikoliv tedy proti jakémukoliv právnímu posouzení, na němž by spočívalo napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu