ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2396.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2396/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně CONDOR MACHINERY, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Lannova 6, identifikační číslo osoby 45 79 73 82, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 263,312.064,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 43/2009, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, č. j. 28 Co 62/2011-103, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, č. j. 28 Co 62/2011-103, se v měnící části výroku I. a dále v části téhož výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 90.000,- Kč, jakož i ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Soud prvního stupně uložil žalované povinnost, aby žalobkyni zaplatila ve lhůtě patnácti dnů částku 90.000,- Kč. Ve zbytku uplatněného nároku (tj. v částce 263,222.064,- Kč) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud v záhlaví identifikovaném rozsudku změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila dalších 22.500,- Kč. Jinak zamítavý výrok co do částky 263,199.564,- Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Výše uvedené částky se žalobkyně domáhala jednak z titulu přiměřeného zadostiučinění (v částce 676.000,- Kč) za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením, a jednak náhrady škody (v částce 262,636.064,- Kč) ve formě ušlého zisku. To vše za dobu konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 10/94.
Tento nárok žalobkyně nejprve uplatnila u žalované, která jej však odmítla.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně dne 1. 2. 1994 podala u tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze návrh na prohlášení konkursu obchodní společnosti OSAN a soud usnesením ze dne 14. 6. 1994, které nabylo právní moci dne 8. 7. 1994, konkurs prohlásil. Konkursní podstaty se v polovině roku 1999 týkalo asi 30.000 sporů vedených u různých soudů v České republice (jednalo se o spory, jejichž předmětem byly pohledávky, které měl úpadce za svými dlužníky). V konkursním řízení proběhla přezkumná jednání a bylo evidováno více než 200 incidenčních sporů. Nároky žalobkyně byly v řízení podle možností konkursu uspokojovány odděleně. Žalobkyni je průběh konkursního řízení znám, dosud i jako členka věřitelského výboru respektovala situaci v řízení a souhlasila s postupy vedoucími ke skončení konkursního řízení. Dne 23. 7. 2010 byla na úřední desce Městského soudu v Praze vyvěšena konečná zpráva a vyúčtování správce konkursní podstaty, která však dosud není v právní moci. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně přihlásila v konkursním řízení pohledávku za úpadcem ve výši 406,431.091,94 Kč a dosud jí bylo zaplaceno 78,136.000,- Kč.
Co se týče požadavku žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v posuzovaném konkursním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a že za vzniklou nemajetkovou újmu je třeba žalobkyni poskytnout zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně však správně nerozhodl o výši zadostiučinění.
V tomto ohledu přihlédl odvolací soud jak ke znění §31a odst. 3 OdpŠk, tak i k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod. Odvolací soud též vyšel z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že základní částka zadostiučinění by v daném případě měla činit 225.000,- Kč (15.000,- Kč za první dva roky řízení a 15.000,- Kč za každý další rok řízení, které do rozhodnutí odvolacího soudu trvalo 16 let).
Poté odvolací soud aplikoval jednotlivá kritéria rozhodná pro posouzení výše zadostiučinění obsažená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobkyni neovlivní základní výši zadostiučinění, neboť jde o věc majetkovou v konkursním řízení a byť pohledávka žalobkyně za úpadcem je vysoká, nelze dovodit, že jen pro to by konkursní řízení mělo mít pro ni vyšší význam.
Žalobkyně nepřispěla k průtahům v řízení a není ani důvodu krátit výši základního odškodnění proto, že dosud proti délce řízení a postupu konkursního řízení nebrojila
Odvolací soud dále uvedl, že cílem konkursu ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, bylo dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem (§2 odst. 3 uvedeného zákona). Konkursní řízení představuje speciální proceduru spjatou s určitým veřejnoprávním zásahem za účelem uspořádání majetkových poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým úpadkem. Zajištění řádného průběhu konkursu je úkolem správce konkursní podstaty. Soud ve smyslu §12 zákona č. 328/1991 Sb. vykonává dohled, je oprávněn vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Soud může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru, nebo může dát pokyny sám. Soud též rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu.
Z výše uvedených zjištění vyplývá, že v daném případě konkursní řízení vykazovalo vyšší míru složitosti a z toho důvodu odvolací soud snížil základní výši odškodnění o 50%, tedy na 112.500,- Kč. Odvolací soud naopak neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že základní částka odškodnění měla být zvýšena o 20% z toho důvodu, že věc dosud byla projednávaná pouze na jednom stupni soudní soustavy.
Ve vztahu k žalobkyní uplatněnému nároku na náhradu škody odvolací soud shledal námitku žalobkyně, že nárok na náhradu škody se nemůže promlčet před skončením řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo, nedůvodnou. To proto, že věta druhá §32 odst. 3 Odpšk dopadá jen na nárok na náhradu nemajetkové újmy.
V souzeném případě navíc žalobkyně dovozuje důvodnost nároku na náhradu škody z předpokladu, že „kdyby měla po dobu konkursního řízení k volné dispozici peněžní prostředky ve výši přihlášené pohledávky (snížené o částku, ve které již byla v konkurzním řízení uspokojena), pak by získala zažalovanou částku 229,806.556,- Kč.“ Takový nárok je však pouze spekulativní. Míra uspokojení žalobkyně v konkursním řízení je přímo odvislá od objemu konkursní podstaty, nikoliv od konkursního řízení, a výše pohledávek způsobilých k uspokojení z konkursní podstaty, neboť cílem konkursu je dosáhnout uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu. Nelze proto dovodit, že délka konkursního řízení je v příčinné souvislosti s mírou uspokojení přihlášené pohledávky, a ani to, že žalobkyni tvrzená škoda vůbec vznikla. Závěr soudu prvního stupně, že v daném případě nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu (ve smyslu §442 obč. zák. ve spojení s §26 OdpŠk), je správný.
Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (co do 263,199.564,- Kč), a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně právně posoudil výši nemajetkové újmy. Odvolací soud „nepřesvědčivě, resp. vůbec nezdůvodnil, proč vycházel z té které částky pro stanovení výše této újmy a jak dospěl dále ke krácení této výsledné částky“. Soudy měly vycházet z částek přiměřeného zadostiučinění uvažovaných v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Odvolací soud dále nezdůvodnil, proč vycházel z částky 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení, a nikoliv z částky vyšší v rozmezí uváděném v judikatuře Nejvyššího soudu. Zcela nestandardní je pak i v poměru k evropské judikatuře krácení základní částky zadostiučinění o 50% z důvodu složitosti řízení. Tento postup je podle žalobkyně porušením práva na spravedlivý proces. České soudy přiznávají částky „ani ne poloviční částkám dle evropské judikatury, navíc tyto částky dále dle vlastního uvážení poměrně zkracují, když oblíbeným důvodem je složitost věci, projednání věci na více stupních soudní soustavy či jinak.“ V přiznávaných částkách se jen minimálně promítá důležitost věci pro žalobce, tedy význam předmětu řízení. V daném případě byla žalobkyně zbavena možnosti po dobu nepřiměřeně dlouhou disponovat svým majetkem a je jedno v jaké (v konkursu nakonec přiznané) výši.
Nesprávně byl odvolacím soudem posouzen též nárok na náhradu majetkové škody. Žalobkyně má za to, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou je zcela zjevná. V důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení nebyla po nepřiměřeně dlouhou dobu žalobkyni přiznávána práva, která v řízení uplatnila. Protože konkursní řízení trvá již více jak šestnáct let, řízení se prodražuje a konkursní podstata se znehodnocuje. To bude mít jistě vliv na výši konečné částky přiznané žalobkyni.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil v napadené části rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž žalovaná. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť „dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.“ Důvodnost dovolání staví žalovaná na tvrzení, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je nesprávné. Odvolací soud vůbec nezdůvodnil, proč považuje délku předmětného řízení za nepřiměřenou, a z jakého důvodu proto došlo k nesprávnému úřednímu postupu státu. Soud prvního stupně – na jehož odůvodnění odvolací soud v podrobnostech odkázal – dospěl k závěru, že ve zkoumaném konkursním řízení nedošlo k průtahům a k nečinnosti soudu, avšak přesto shledal dobu trvání konkursního řízení nepřiměřenou. Soudy ve svých rozsudcích neuvedly, v čem spatřují nesprávný úřední postup soudu, v čem měl soud selhat v rámci své dohlédací činnosti nad správcem konkursní podstaty. Dané řízení taktéž nevykazovalo jen „vyšší míru složitosti“, ale bylo mimořádně složité. Žalovaná zpochybňuje i zvýšení základní částky zadostiučinění o 20% z toho důvodu, že konkursní řízení probíhá pouze u soudu prvního stupně. Žalovaná je přesvědčena, že stát nemůže nést odpovědnost za délku řízení, která je dána objektivními skutečnostmi. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání žalobkyně i žalované byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., resp. řádně jednajícími ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání žalobkyně by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání žalované směřuje, jak proti potvrzující části výroku odvolacího soudu ve věci samé, tak i proti jeho měnící části. Přípustnost dovolání by tak měla být zvažována jednak z pohledu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jednak z pohledu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V rozsahu, v němž směřuje proti měnící části výroku, by nicméně dovolání žalované nebylo přípustné z důvodů uvedeného v §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. I proto, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků (co do základu žalobou uplatněného nároku) shodně a pouze zvýšil částku přiměřeného zadostiučinění, a že tak bylo ve dvou samostatných výrocích rozhodnuto o jediném nároku založeném na totožném skutkovém základě (jenž proto musí sdílet stejný osud), postupoval dovolací soud v případě dovolání žalované tak, že jeho přípustnost posuzoval pouze v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bez ohledu na to, zda dovolání směřovalo do výroku rozsudku odvolacího soudu formálně měnícího či potvrzujícího.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobkyně ve svém dovolání zpochybňuje především výši dosud přiznaného zadostiučinění. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že pouhý nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě obecně nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu, a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (viz např. usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2329/2011 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 2022/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění postupoval v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) respektující závěry obsažené v judikatuře ESLP (k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, odst. 22).
Odvolací soud odůvodnil to, z jaké základní částky za jeden rok trvání řízení vycházel a z jakých důvodů a v jaké výši základní částku zadostiučinění zvýšil, případně snížil. Odvolací soud hodnotil všechna zákonem (§31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) či judikaturou stanovená kritéria pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění.
Zpochybňuje-li žalobkyně závěr odvolacího soudu týkající se kritéria důležitosti předmětu řízení (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), je třeba poukázat na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, že „povaha konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně (srov. §2 odst. 3 ZKV), si těmito nároky též vzájemně konkurují, rozhodujícím způsobem snižuje význam tohoto kriteria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (i výše případného přiměřeného zadostiučinění).“ K tomu dále dodal: „Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též hodnota uplatněného peněžitého nároku. S přihlédnutím k […] povaze konkursního řízení (v němž se prosazuje princip jen poměrného uspokojení věřitelů) však tuto hodnotu nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.“
Námitky žalobkyně vymezující se vůči závěru odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a v žalobě tvrzenou majetkovou škodou směřují do skutkových závěrů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), a jedná se tak o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž se při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží.
Žalobkyně podala dovolání i proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Dovolání proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ale není přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, neboť – jak vyplývá z právě uvedeného – nebyla v něm zformulována žádná – po právní stránce zásadně – významná otázka, a tudíž postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a její dovolání odmítl.
Dovolání žalované naopak přípustné je, neboť napadá závěr odvolacího soudu, že v uvedeném konkursním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk. Úvahy soudů v tomto směru ne zcela odpovídají závěrům obsaženým v mezidobí přijatých rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména pak v již výše uvedeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2012/2010. Rozhodnutí odvolacího soudu tak obsahuje otázku, která je soudy rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předně je třeba vytknout odvolacímu soudu, že svůj závěr o tom, že v konkursním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nijak neodůvodnil, ačkoliv shodný závěr soudu prvního stupně žalovaná ve svém odvolání zpochybnila. Do jisté míry je nicméně možno vycházet z toho, že odvolací soud se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně. Ten k existenci nesprávného úředního postupu uvedl, že „posuzované řízení trvá více než 16 let a není dosud ukončeno. I přesto, že jde o mimořádně složité konkursní řízení, jehož délka vyplývá z objektivních skutečností, nezávislých na soudu, lze obecně konstatovat, že každý účastník řízení má právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by soud mohl obecně považovat za přiměřenou pro konkrétní řízení, neexistuje. Jak bylo opakovaně judikováno v rozhodnutích ESLP, je jako nejúčinnější prostředek zabránění průtahům v řízení prevence, tj. přijetí takových opatření, aby k průtahům bylo možno čelit již během řízení samotného […]. Pokud se tomu tak v tomto řízení nestalo a trvá již 16 let, lze konstatovat, že jde o řízení nepřiměřeně dlouhé a odpovědnost státu za vzniklou nemajetkovou újmu je v této věci dána. Nelze souhlasit s tím, že řízení trvající byť z objektivních důvodů 16 let je přiměřené. I přesto, že soudu nelze v konkrétnostech vytknout zásadní prodlení, celkovou dobu řízení lze považovat za nepřiměřeně dlouhou.“
Této úvaze je třeba – oproti námitkám žalované – přisvědčit v tom ohledu, že i řízení, v němž nedochází k průtahům ve smyslu nečinnosti příslušných orgánů, může být ve svém výsledku nepřiměřeně dlouhé, a tudíž může takové řízení znamenat nesprávný úřední postup (viz bod III. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Stanovisko“).
Je též třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že není možné předem stanovit obecnou (abstraktní) dobu, po kterou by všechna řízení měla trvat. Právě proto ale musí úvahy soudů o (ne)přiměřenosti délky posuzovaného řízení vycházet z okolností konkrétního případu a musí zohledňovat jeho specifika; soudy při posuzování přiměřenosti délky řízení vychází z kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk aplikovaných na konkrétní případ (jinými slovy viz citované Stanovisko, bod IV.). Nejvyšší soud ve vztahu k délce konkursního řízení vysvětlil, že „závěr, že celková délka řízení není přiměřená […], není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení) – viz již výše citovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2012/2010).
Odvolací soud při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení (pakliže se ztotožnil s náhledem soudu prvního stupně) tedy nezohlednil jednotlivé okolnosti případu zobecněné do výše uvedených kritérií, a to z hlediska specifik konkursního řízení (která jsou detailně rozvedena v odkazovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Proto je právní posouzení jím provedené neúplné, a tudíž nesprávné.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné. Postupoval proto podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalované, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a v témže rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Dovolací soud nepředjímá závěr o přiměřenosti délky daného konkursního řízení. Zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, bude znovu na posouzení odvolacího soudu. Při posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (a tedy otázky, zda v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu) bude odvolací soud vycházet též z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne dne 21. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu