ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4852.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4852/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. O. , zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 701.932,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 205/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2014, č. j. 53 Co 476/2013 - 120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 15 C 205/2012-90, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 10.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I), dále zamítl žalobu co do částky 614.892,- Kč s příslušenstvím (výrok II) a řízení co do částky 77.040,- Kč s příslušenstvím zastavil. Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soud prvního v zamítavém výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 66.300,- Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Uvedených nároků se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy a škody (ztráty na výdělku a nákladů obhajoby), která mu byla způsobena trestním stíháním, skončeným pro něj zproštěním obžaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy zohlednil odvolací soud kritéria uvedená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 122/2012 Sb., a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3389/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz), když přihlédl k povaze trestní věci, délce trestního řízení i následkům trestního řízení v osobní sféře žalobce. Námitka žalobce dovozující opak proto nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012), což není žalobcův případ.
Námitka žalobce týkající se příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a ztrátou na výdělku nemůže založit přípustnost dovolání, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, a není tak způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nezákonné rozhodnutí) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1120/2013). Žalobce přitom nenamítá, že by soudy zjišťovaly poměr příčiny a následku ve vztahu ke skončení jeho pracovního poměru mezi nesprávnými skutečnostmi, ale brojí proti skutkovému zjištění příčiny skončení pracovního poměru.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu