ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3870.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3870/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce Ing. M. V. , zastoupeného Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 101/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, č. j. 22 Co 58/2012 – 198, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, č. j. 22 Co 58/2012 – 198, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 9. 2011, č. j. 19 C 101/2010 – 152, v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 300.000,- Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 9. 2011, č. j. 19 C 101/2010 - 152, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 261.000,- Kč s příslušenstvím, ve výroku II. zamítl žalobu na zaplacení částky 1.302.459,- Kč s příslušenstvím a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobce se v řízení domáhal náhrady škody ve výši 215.701,- Kč, vzniklé mu vynaložením nákladů na obhajobu v trestním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 5/2005 (dále také „posuzované řízení“), náhrady škody ve výši 1.000.000,- Kč za zisk ušlý v důsledku vedení posuzovaného řízení, náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč způsobené zásahem do žalobcových osobnostních práv v důsledku vedení posuzovaného řízení a zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2012, č. j. 22 Co 58/2012 - 198, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 167.520,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v daném rozsahu zamítl, co do přiznané částky 93.480,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i co do zamítavého výroku II. a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že usnesením ze dne 11. 11. 2003 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „trestní zákon“) a po dlouhém vyšetřování byla dne 8. 8. 2005 podána obžaloba u Krajského soudu v Ostravě, vedená pod sp. zn. 29 T 5/2005. Rozsudkem ze dne 30. 6. 2008, č. j. 29 T 5/2005 – 2325, byl žalobce Krajským soudem v Ostravě podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“), zproštěn obžaloby, která jej vinila ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 trestního zákona, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, neboť v obžalobě označené skutky nejsou trestnými činy. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 6. 2009 zamítl odvolání státního zástupce a ponechal rozsudek ve zprošťující části zcela nezměněn. S ohledem na částečné plnění ze strany žalované v průběhu tohoto řízení došlo pro zpětvzetí žaloby žalobcem co do částky 149.195,- Kč s příslušenstvím k jeho zastavení a dále bylo řízení zastaveno co do částky 3.047,- Kč s příslušenstvím, když ohledně této částky byla žaloba vzata zpět kvůli nesprávnému účtování nákladů obhajoby.
Odvolací soud se s právním posouzením soudu prvního stupně ztotožnil jen částečně, když stejně jako on neshledal důvodným žalobcův nárok na náhradu škody ve výši 66.506,- Kč s příslušenstvím, která měla žalobci vzniknout zaplacením odměny právnímu zástupci za poskytnuté služby v trestním řízení, a to z důvodu, že nárokovaná částka je částečně založena na nesprávném výpočtu a ve zbytku není důvodná.
Shodně se soudem prvního stupně nepřiznal odvolací soud žalobci ani náhradu ušlého zisku ve výši 1.000.000,- Kč, když žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi vedením trestního řízení proti němu a poklesem jeho výdělku.
Ohledně žalobcova nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč za nemajetkovou újmu, způsobenou zásahem do osobnostních práv v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného proti jeho osobě, odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobcovu nároku částečně, bez dostačujícího odůvodnění, vyhověl co do částky 180.000,- Kč, neshledal nárok odůvodněným, neboť žalobce vznik své újmy nijak nedoložil.
Co do nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení shledal odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nárok důvodným, stanovil však rozdílně jeho výši. Celkovou délku trestního řízení od sdělení obvinění do právní moci zprošťujícího rozsudku, v trvání pěti let a sedmi měsíců, nelze podle odvolacího soudu považovat z hlediska ustálené soudní judikatury za přiměřenou a je na místě poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích. V poměrech České republiky lze považovat za přiměřenou základní částku, ze které se vychází při určování výše přiměřeného zadostiučinění, částku ve výši 17.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další započatý rok řízení, a to i s ohledem na délku kompenzačního řízení, které již trvá téměř dva roky (soud prvního stupně stanovil základní částku ve výši 15.000,- Kč za první dva roky a dále za každý započatý rok řízení). Žalobci tak podle odvolacího soudu přísluší za řízení trvající pět let a sedm měsíců základní odškodnění ve výši 77.900,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který snížil základní částku o 30 % z důvodu složitosti věci, snížil odvolací soud tuto částku o 20 % vzhledem k tomu, že řízení nebylo jednoduché a proběhlo na více stupních soudní soustavy. Základní částku naopak odvolací soud zvýšil stejně jako soud prvního stupně o 50 % z důvodu velkého významu předmětu řízení pro žalobce, který se navíc na délce řízení svým vlastním jednáním nijak nepodílel. Celkově tak odvolací soud přiznal žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 93.480,- Kč s příslušenstvím (soud prvního stupně žalobci přiznal z téhož důvodu částku 81.000,- Kč s příslušenstvím).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost proti měnící části rozsudku odvolacího soudu dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu z §237 odst. 1 písm. c), ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu, z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje žalobce v nesprávném postupu odvolacího soudu, který při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za průtahy v trestním řízení postupoval v rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k nižší částce, než na kterou měl žalobce nárok. Žalobce dále namítá, že trestní řízení bylo zahájeno okamžikem provedení prvotních úkonů trestního řízení podle §159 tr. ř. a nikoliv až okamžikem vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Trestní řízení tak podle žalobce trvalo od 30. 7. 1999 do 30. 6. 2009 a nepřiměřeně dlouhá byla i jeho prověřovací fáze, která trvala od podání trestního oznámení dne 30. 7. 1999 až do zahájení trestního stíhání dne 11. 11. 2003, tedy více než čtyři roky. Žalobci by tak mělo být přiznáno odškodnění i za dobu prověřování věci ze strany policie. Žalobce dále nesouhlasil s nepřiznáním nároku na přiměřené zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv, když tento nárok dostatečně prokázal doložením novinových článků i dokladů o nemožnosti sehnat nové zaměstnání. Jako poslední žalobce namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v neprovedení žalobcem navržených důkazů k prokázání výše škody a rozsahu zásahu do žalobcových osobnostních práv.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v bodě I. co do částky 93.480,- Kč s příslušenstvím potvrzen (fakticky došlo v uvedeném rozsahu k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku jen do částky 81.000,- Kč, když rozdíl v částce 12.480,- Kč mezi oběma částkami představuje změnu rozsudku soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku odvolacím soudem). K podání dovolání proti rozsudku v tomto rozsahu však není žalující strana subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, nebyla žalující straně žádná újma způsobena a žalobce tedy nemůže mít zájem na zrušení napadeného rozhodnutí v daném rozsahu. Z toho důvodu není žalobce legitimován k podání dovolání v tomto rozsahu a dovolání bylo podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby v částce 66.506,- Kč s příslušenstvím, náhradu ušlého zisku v částce 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku předmětného řízení v částce 106.520,- Kč s příslušenstvím), může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání je přitom třeba posoudit ve vztahu ke každému z uvedených nároků zvlášť, neboť jde o nároky se samostatným skutkovým základem. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Pokud žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ohledně posouzení nároku na náhradu nákladů obhajoby v částce 66.506,- Kč s příslušenstvím a náhradu ušlého zisku v částce 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud neshledal, že by v dovolání byly obsaženy výhrady proti posouzení daných nároků odvolacím soudem. Žalobce proto dovolací důvod proti rozhodnutí odvolacího soudu o jím uplatněných nárocích na náhradu uvedené škody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve skutečnosti neuplatnil, resp. jej neuplatnil řádně. Uplatnit tento dovolací důvod totiž vyžaduje uvedení konkrétních námitek proti posouzení konkrétní právní otázky, na níž odvolací soud založil své rozhodnutí. Nepostačuje, jak činí žalobce v dovolání, pouze obecně napadnout rozhodnutí odvolacího soudu bez bližší argumentace, jakož i bez konkrétních výtek proti právním závěrům odvolacího soudu. Řádné uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel popíše a konkretizuje okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1423/2004, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1046/2008, zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, www.nsoud.cz).
Pokud snad námitka žalobce ohledně neprovedení jím navržených důkazů měla dopadat i na posouzení jeho nároku na náhradu ušlého zisku, je třeba uvést, že k takové námitce, představující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění (směřující proti napadenému rozsudku v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do částky 106.520,- Kč s příslušenstvím) Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
V otázce počátku rozhodné doby pro určení celkové délky řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Nelze ostatně přehlédnout, že žalobce, byť zastoupen advokátem, Nejvyšší soud ke změně jeho názoru vyvracením východisek stávající judikatury ani nevybízí.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částek 66.506,- Kč, 1.000.000,- Kč a 106.520,- Kč a jejich příslušenství pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé pod bodem I. ohledně částky 300.000,- Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v této části zamítá, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro přehlednost je třeba dodat, že odvolací soud matematicky vyjádřil rozsah změny rozsudku soudu prvního stupně částkou 167.520,- Kč, nikoli částkou 180.000,- Kč. Tento rozdíl je však způsoben tím, že oproti soudu prvního stupně přiznal odvolací soud žalobci na náhradě za nepřiměřenou délku trestního stíhání částku 93.480,- Kč, nikoli částku 81.000,- Kč. Dovolání je pak přípustné nejen v rozsahu částky 180.000,- Kč s příslušenstvím, ale ohledně celého daného nároku v částce 300.000,- Kč s příslušenstvím, neboť celý tento nárok (jeho důvodnost co do základu) posoudil odvolací soud jinak než soud prvního stupně.
Dovolání v tomto rozsahu je důvodné, avšak z jiných důvodů, než na jaké poukazuje žalobce.
Podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédl Nejvyšší soud především k tomu, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež spočívá v neurčitosti žaloby a v tom, že věc byla v dosud nejasném rozsahu projednána věcně nepříslušným soudem.
V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, podle kterého „v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po jeho účinnosti.“ V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud detailně vypořádal i s nejednotnou judikaturou Ústavního soudu.
Vyžaduje-li čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), aby byla škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za podmínek stanovených zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který naplnění daného ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, je třeba odpovědnost státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání rozhodnutí, od něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku trestního stíhání) po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., čímž by nebyl naplněn ústavní požadavek čl. 36 odst. 3 Listiny.
Uvedený závěr se uplatní i v případě, kdy bylo rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vydáno dne 11. 11. 2003 a působilo újmu v nemajetkové sféře žalobce až do pravomocného zproštění žalobce obžaloby, tj. do června 2009. V takovém případě je ale třeba při zohlednění výše uvedených závěrů dovodit, že ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., se neuplatní na posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy způsobené žalobci trestním stíháním v období od právní moci „nezákonného rozhodnutí“ (tj. od 11. 11. 2003) do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. do 27. 4. 2006). Naopak, odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci „nezákonným rozhodnutím“ o zahájení trestního stíhání v době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do právní moci zprošťujícího rozsudku, je třeba posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.
Před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.).
Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu, vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006, či již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009).
Nejvyšší soud se ovšem cítí být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05. V tomto nálezu posuzoval Ústavní soud situaci stěžovatele, který byl trestně stíhán a následně shledán vinným a odsouzen, přičemž později bylo rozhodnuto o zrušení odsuzujícího rozhodnutí coby rozhodnutí nezákonného. Ústavní soud dospěl k závěru, že daný nárok vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou právní úpravy ochrany osobnosti.
Podle §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku.
S ohledem na §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k odstranění neurčitosti žaloby ve směru stanovení, v jakém rozsahu se jeho žalobní požadavek dotýká újmy utrpěné jím za dobu do účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. a v jakém rozsahu po jeho účinnosti. V případě odstranění dané neurčitosti žaloby měl soud prvního stupně vyloučit z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, jenž není dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle §112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučeného nároku postupovat podle §104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložit svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout.
K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k projednání nároku žalobce rozhodnout sám postupem podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř., neboť, jak již bylo uvedeno, žalobce musí k výzvě soudu nejdříve vymezit, v jaké části jím dosud uplatněného nároku na finanční zadostiučinění se jedná o kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené do 26. 4. 2006 včetně a v jaké části se jedná o finanční kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené od 27. 4. 2006 do června 2009 (přesné datum nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku bude předmětem dokazování). K tomu musí být soudem vyzván postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., neboť dokud tak neučiní, je jeho žaloba stižena neurčitostí spočívající v požadavku na odškodnění dvou nároků s různým právním základem jedinou částkou.
Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle §31a odst. 2 tohoto zákona.
Již uvedené vady řízení jsou dostatečným důvodem pro zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro účely pokračování v řízení však považuje Nejvyšší soud za užitečné odkázat pozornost soudů na dvě svá rozhodnutí, důležitá pro posouzení oprávněnosti žalobcova nároku (přirozeně jen v režimu, v němž bude po odstranění vady žaloby spadat do režimu zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.).
Na prvním místě jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
Zadruhé jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. V něm Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle nějž k tíži státu, jako okolnosti, za kterých ke vzniku újmy došlo ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk, lze přičíst excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, jež mohou mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby. K takovým negativním projevům lze zařadit nevybíravé či urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního (popř. i soudního) orgánu ve vztahu k obviněné (obžalované) osobě. V této souvislosti nelze opomenout ani případné mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, kteréžto způsobem umocňujícím újmu obviněného (obžalovaného) komentují jeho domnělou trestnou činnost (např. rozsah či způsob provedení), či dokonce způsobem, který výslovně či nepřímo vede k porušení presumpce neviny (k tomu srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M., Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 792). Ostatně v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ve vztahu k újmě způsobené vazebním stíháním uzavřel, že „v tomto ohledu může být popřípadě relevantní i skutečnost, že informace o zatčení a vzetí do vazby a za jakých okolností byla šířena.“
Není-li však takových vyjádření či postupů ze strany orgánů činných v trestním řízení, a medializace případu je tak prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře (např. sděleními, k nimž došlo v souzeném případě, že žalobkyně je „osvobozená, ne však nevinná“, „žena zabila svého manžela a tělo hodila do Orlíku“ apod.). Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. Lze k tomu poznamenat, že neodpovídající vyjadřování sdělovacích prostředků k probíhajícímu trestnímu stíhání může mít podle ESLP i negativní dopad do práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. Úmluvy). ESLP k tomu uvedl, že „novináři na to musejí pamatovat, když píší články o probíhajících soudních řízeních, neboť mimo hranice přípustného komentáře se mohou ocitnout výroky, u kterých by hrozilo, že – ať už úmyslně či nikoliv – sníží šance dotyčné osoby, že se bude těšit spravedlivému procesu, nebo podryje důvěru veřejnosti v roli, kterou soudy zastávají při výkonu trestní spravedlnosti“ (rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 5. 12. 2002, ve věci Craxi proti Itálii, stížnost č. 34896/97, §101). Vždy je však třeba dbát, aby zároveň nedošlo k omezení práva na svobodu projevu.
Z uvedeného je zřejmé, že řízení v rozsahu nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 300.000,- Kč s příslušenstvím je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také v daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. listopadu 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu