ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5030.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5030/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně H. V. , zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení zadostiučinění ve výši 76.667,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 386/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. 18 Co 205/2014-51, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobkyně proti shora v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolacího soudu“), není přípustné podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., /dále jen „OdpŠk“/ (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, jež je veřejnosti dostupný na webových stránkách www.nsoud.cz, dále již „in www.nsoud.cz “).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, posouzení právně významných kritérií pro stanovení nároku na přiměřené zadostiučinění odvolacím soudem, vychází z kritérií, jež jsou vypočtena v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk a která jsou obdobným způsobem hodnocena i při zvažování přiměřenosti délky řízení. Z tohoto hlediska nelze odvolacímu soudu nic vytknout, když napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část čtvrtá).
Z hlediska výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že by námitky dovolatelky nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu