ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5212.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5212/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně Ing. T. V., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované L. R., a se sídlem v Brně, Bakalovo nábřeží 1, IČO 87192969, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 3/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2014, č.j. 1 Co 79/2014-75, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2014, č.j. 1 Co 79/2014-75, se odmítá.
II. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2014, č.j. 25 C 3/2013-57 , se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. dubna 2014, č.j. 1 Co 79/2014-75, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2014, č.j. 25 C 3/2013-57, kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně napadla žalobou pro zmatečnost usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání proti usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření. Důvodem rozhodnutí byl běh času, kdy vrchní soud rozhodoval o odvolání 9. dubna 2013, ale předběžným opatřením měla být žalované uložena povinnost poskytnout žalobkyni zdravotní péči při domácím porodu v době, která již uplynula (22. února do 14. března 2013). Odvolací soud konstatoval, že důvodem pro vydání předběžného opatření po zahájení řízení (o věci samé) je buď potřeba zatímně upravit poměry účastníků, nebo obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. V předmětné věci se však jedná o případ, kdy povinnosti z předběžného opatření vyplývající měly trvat jen po určenou dobu; po uplynutí této doby by předběžné opatření ze zákona zaniklo. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků by tak po zániku předběžného opatření již netrvala. Ztotožnil se tedy s postupem soudu prvního stupně, který v souladu s ustálenou judikaturou rozhodl přípustným procesním způsobem.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni dne 3. června 2014, právní moci nabylo 4. června 2014.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně i proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně dne 31. července 2014 dovolání. Domnívá se, že dovolání je přípustné, protože obsahuje právní otázky, které byly soudy v napadených rozhodnutích posouzeny nesprávně a dovolacím soudem nebyly dosud vyřešeny. Jde o otázky:
- Je možné zastavit odvolací řízení jen z důvodu, že by již byla uplynula doba trvání nevydaného předběžného opatření?
- Zda může poskytovatel zdravotních služeb odmítnout poskytnout těhotné/rodičce zdravotní služby, pokud pro odmítnutí nemá zákonný důvod s argumentací, že ho od poskytování péče neoprávněně odrazuje správní orgán hrozbou pokuty?
- Zda je soud v případě takového odmítnutí povinen vyhovět návrhu na předběžné opatření, jímž se žena domáhá poskytnutí zdravotních služeb?
Dovolatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva podle článku 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy. Navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů dovolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně v posuzované věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť fakticky nikterak nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, jež jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když výrazně zdůrazňuje především skutkové okolnosti případu. Zejména seznatelně nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
Dovolatelkou v dovolání výslovně formulované právní otázky ve své podstatě pomíjejí podstatu, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu i se závěry právní doktríny zbudováno, stejně tak jako vlastní právní esenci, resp. smysl úpravy předběžného opatření (které tak především mimo jiné vylučují „předběžnou“ úpravu práv a povinností, která však již s ohledem na jejich žalobkyní vymezenou časovou omezenost, zanikla). Na této skutečnosti nemohou změnit nic ani úvahy dovolání upínající se k ústavním principům, resp. k aktuální životní situaci žalobkyně.
Dovolatelka dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by případně rozlišovala mezi jeho výroky. Napadá tak proto i výrok o náhradě nákladů řízení. Zde však neuvádí žádné okolnosti, které by měly svědčit o případné přípustnosti dovolání.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání směřující proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
Protože žalobkyně dovoláním současně výslovně napadá i usnesení soudu prvního stupně, je třeba uvést, že podle ustanovení §236 o.s.ř. lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním pouze pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu , o němž rozhoduje Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.). Procesní předpis v tomto případě nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno.
Jestliže žalobkyně v označené věci přesto v rozporu se zákonnou úpravou výslovně napadla dovoláním též usnesení soudu prvního stupně, pominula tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbylo, než řízení o takovém dovolání, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu