ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5237.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5237/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce I. M. , t. č. Věznice Příbram, s adresou pro doručování: P. O. Box 1, 261 15 Příbram I, zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Palackého 202, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 90.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 220/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2014, č. j. 56 Co 683/2013-230, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. dubna 2013, č. j. 115 C 220/2009-202, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7.950,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále zamítl žalobu co do částky 82.350,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve výrocích II. a III (výrok. I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok. II.).
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že podanou žalobou se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 90.300,- Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení, v důsledku kterého byl nucen vykonávat trest odnětí svobody ve věznici přísnějšího typu. Za to žalobce požaduje odškodnění ve výši 300,- Kč za jeden den, a to za období 301 dnů. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 21. června 2007, č. j. 103 T 184/2005-312, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2007, č. j. 5 To 410/2007-351, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. účinného do 31. prosince 2009 (dále již „TZ“). Žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a jako zvlášť nebezpečný recidivista byl zařazen do věznice se „zvýšenou ostrahou“ . Žalobce nastoupil výkon uvedeného trestu do věznice se zvýšenou ochranou dne 19. července 2007. Citované rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 2008, sp. zn. 6 Tdo 482/2008. Následně byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2008, č. j. 5 To 401/2008-493, zrušen shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ve věci 103 T 184/2005. Žalobce byl poté uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání a byl odsouzen k souhrnnému sníženému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s mírnějším režimem tzv. s „ostrahou“ . Žalobce vykonával trest se zvýšenou ostrahou od 19. září 2007 do 26. února 2008, což je celkem 159 dnů.
Odvolací soud posoudil věc podle ustanovení §1 odst. a 3, §7 odst. 1, §8 odst. 1, §10 odst. 2 a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále již „OdpŠk“), a dále v souladu se závazným právním názorem rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 11. ledna 2012, č. j. 28 Cdo 778/2011-95, který byl vydán v předmětné věci. Odvolací soud dovodil, že přiměřené zadostiučinění v penězích náleží žalobci jen se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým (§10 odst. 2 OdpŠk). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud vzal v úvahu povahu trestní věci a dobu výkonu trestu žalobce ve věznici s přísnějším režimem v délce 159 dnů. Dále hodnotil psychickou újmu, která žalobci vznikla zejména v důsledku omezení spojených s přísnějším vězeňským režimem, jímž byl nucen se podrobovat, jakož i jeho psychické útrapy spojené s pocitem nespravedlivého rozhodnutí. Odvolací soud naopak nepovažoval za důvod ke zvýšení odškodnění žalobcem tvrzenou okolnost, že s ohledem svůj vnitřní postoj k nespravedlivému zařazení do věznice s přísnějším režimem se nebyl schopen podrobovat jejímu řádu a požadavkům na něj kladeným. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě žalobci náleží za uvedenou nemateriální újmu přiměřené zadostiučinění ve výši 50,- Kč za jeden den výkonu trestu ve věznici s přísnějším režimem, což činí za dobu celkem 159 dní částku 7.950,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž pouze namítá, že „soud výši přiměřeného zadostiučinění stanovil pouze úvahou bez opory v důkazech, které k tomu byly navrženy… Napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když určení výše denního zadostiučinění při nezákonném rozhodnutí soudu o umístění do přísnějšího výkonu trestu dosud ustáleně řešeno nebylo. Navíc skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou v závěru o přiměřenosti uplatněné částky odlišná.“ Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání totiž neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel v podaném dovolání zpochybňuje skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a na podkladě této argumentace pak dovozuje nesprávné právní posouzení věci; prostřednictvím této argumentace ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze, navíc v situaci, kdy v dovolání – jak již bylo uvedeno shora – absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Přesto – nad rozsah odůvodnění stran odmítnutí dovolání pro absenci vymezení předpokladů jeho přípustnosti – je možno k předmětné věci uvést následující.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění se dovolací soud výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy řečeno, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Ustálená judikatura dovolacího soudu považuje pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění při omezení osobní svobody v trestním řízení za rozhodná kritéria povahu trestní věci, celkovou délku omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby . Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody (trvání vazby) judikatura vychází z toho, že časové okolnosti vazby jsou objektivně vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění. Vycházeje z úrovně odškodnění jednotlivých evropských států, jakož i ze životní úrovně v České republice, dospívá k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody (vazby). K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Judikatura ji uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.
Při hodnocení následků neoprávněného omezení svobody (držení ve vazbě) v osobní sféře poškozené osoby je nutno vycházet z toho, že samotné omezení svobody má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon trestu odnětí svobody sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Dále působí stres, nejistotu, úzkost apod. Navíc je třeba přihlédnout k dalším individuálním okolnostem jednotlivého případu, jakými mohou být životní podmínky ve věznici, možnost kontaktu poškozené osoby s rodinnými příslušníky a s okolím, s tím související porušení práva na rodinný život, dopadem do profesního života jedince atd. ( viz obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012 – dále již „R 52/2012“).
V projednávané věci se dovolatel domáhá přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku neoprávněného omezení osobní svobody spočívajícího v uložení výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s přísnějším režimem. Specifikum žalobcem uplatněného nároku spočívá jen v tom, že se domáhá náhrady škody vyjádřené rozdílem mezi trestem odnětí svobody vykonaným na základě původního rozsudku ve věznici s přísnějším režimem a výkonem trestu odnětí svobody uloženým mu novým rozsudkem ve věznici s mírnějším režimem (§10 odst. 2 OdpŠk). To však neznamená, že by citovaný rozsudek R 52/2012 nebyl použitelný analogicky i v této věci. Předpokladem však je, aby soud vzal v úvahu i další okolnosti umožňující mu stanovení nemajetkové újmy a přiměřeného zadostiučinění na základě rozdílu mezi výkonem uvedeného trestu přísnějšího a trestu mírnějšího.
Odvolací soud převzal skutkové a z nich vyvozené právní závěry soudu prvního stupně a shodně s ním stanovil i přiměřenou výši peněžitého zadostiučinění. Dovolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování ohledně všech právně významných kritérií dle shora citované judikatury. Podrobně se zabýval i dokazováním okolností týkajících se rozdílu přísnějšího a mírnějšího trestu odnětí svobody vykonaným žalobcem. Ohledně rozdílu podmínek výkonu trestu odnětí svobody žalobcem ve věznicích s přísnějším a mírnějším režimem provedl důkazy jejich vězeňskými řády a podrobnou výpovědí žalobce. Zjištěný skutkový stav posoudil dle shora citovaných ustanovení OdpŠk, ustanovení §10 odst. 2 OdpŠk vyložil dle závazného právního názoru rozsudku Nejvyššího ze dne 11. 1. 2012, č. j. 28 Cdo 778/2011-95, který byl vydán v předmětném řízení a řádně odůvodnil výši stanového přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci.
Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení a je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit (viz obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012.).
Jestliže bylo dovolání odmítnuto, nebylo možné přihlédnout k námitkám dovolatele, který v dovolání poukazoval na údajné vady, jež měly zatěžovat odvolací řízení (§241a a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu