ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5350.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5350/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné nezletilé S. Z. , zastoupené matkou P. R., proti povinnému Mgr. T. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova 236/10, pro výživné, vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 Nc 3962/2009, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, č. j. 17 Co 276/2014-105, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 16. 4. 2014, č. j. 66 Nc 3962/2009-70, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrhy povinného na částečné zastavení exekuce a částečný odklad provedení exekuce, nařízené usnesením ze dne 1. 12. 2009, č. j. 66 Nc 3962/2009-7, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2010, č. j. 17 Co 316/2010-31, pokud je vedena prodejem nemovitých věcí povinného, zapsaných na listu vlastnictví č. 1041 v katastrálním území K., obec P., okres Hlavní město P., dle exekučního příkazu vydaného dne 13. 1. 2010 soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 085 EX 3311/09-15. Stejně jako soud prvního stupně nepovažoval návrh za důvodný, neboť s ohledem na celkovou míru povinným neplněných zákonných vyživovacích povinností a celkovou výši vymáhaných pohledávek nelze mít prodej jeho nemovitých věcí za nepřiměřený způsob provádění exekuce, přičemž jiný způsob exekuce situace povinného neumožňuje. Návrh povinného na částečné zastavení exekuce tak lze hodnotit jako účelové podání s cílem oddálit splnění zákonných vyživovacích povinností. Ohledně návrhu na odklad exekuce nelze očekávat, že by tato byla zastavena. Nebyly naplněny zákonné předpoklady §266 odst. 1 o. s. ř., neboť nelze dovozovat, že by se povinný ocitl bez své viny přechodně v takovém postavení, že by neprodlené provedení exekuce mohlo mít pro něho zvláště nepříznivé následky.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Dovolacímu přezkumu předkládá otázku, zda lze nařídit exekuci prodejem nemovitých věcí s cenou mnohonásobně vyšší, než je vymáhaná pohledávka, jestliže exekutor neučinil kroky směřující k postižení jiného majetku povinného, např. movitých věcí či příjmu povinného. Předmětné nemovitosti navíc slouží k uspokojení bytových potřeb povinného. Domnívá se, že nelze uzavřít, že by zvolený způsob provedení exekuce byl jediným možným, a že nelze pohledávku vymoci jiným způsobem, šetrnějším k právu povinného na ochranu jeho majetku. Dále vznáší otázku, zda pro posouzení přiměřenosti způsobu vedení exekuce je relevantní, že kromě pohledávky vymáhané v této exekuci jsou v dalších exekučních řízeních vymáhány další závazky povinného. Vytýká, že soudy nesprávně aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, znemožňující provádění exekuce nepřiměřeným způsobem. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, případně aby současně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k rozhodnutí. Dne 28. 1. 2015 (po uplynutí lhůty k podání dovolání) povinný prostřednictvím svého právního zástupce učinil doplňující podání, v němž vytýká vady postupu nalézacího soudu při doručování exekučního titulu.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za ryze účelový krok povinného s úmyslem oddálit provedení exekuce. Má za to, že zvolený způsob provedení exekuce je zcela vhodný a vzhledem k okolnostem jediný možný.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na částečný odklad provedení exekuce, je nepřípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci odkladu exekuce (§238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.).
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu povinného na částečné zastavení exekuce, pokud je vedena prodejem nemovitých věcí povinného, není přípustné, neboť dovolatelem přednesené otázky byly v rozhodování dovolacího soudu již vyřešeny, odvolací soud přitom rozhodl v souladu se závěry dovolacího soudu a ani není důvod, aby tytéž otázky byly dovolacím soudem posouzeny jinak.
Nejvyšší soud České republiky již dříve v obdobné věci (srov. odůvodnění usnesení ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015) uvedl, že při posuzování vhodnosti navrženého způsobu provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí pouze jedním, v zákoně výslovně uvedeným, kritériem vhodnosti. Samo zjištění takového nepoměru nemůže odůvodnit zamítnutí návrhu na nařízení výkonu (exekuce). Ani skutečnost, že cena nemovitostí povinného, z jejichž prodeje má být oprávněná uspokojena, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku oprávněné nelze buďto vůbec nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. V souvislosti s tím Nejvyšší soud přijal závěr, že se v žádném případě nevyžaduje, aby rozhodnutí o způsobu provedení exekuce prodejem nemovitých věcí předcházela neúspěšná či jen částečně úspěšná exekuce jiným způsobem (např. prodejem movitých věcí). Způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce je návrh povinného na částečné zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 4 o. s. ř., případně návrh na odklad exekuce podle ustanovení §266 o. s. ř., v němž je primárně na povinném, aby tvrdil a prokázal, že zvolený způsob provedení exekuce je zřejmě nevhodný a že zde existuje jiný exekučně postižitelný majetek povinného (a kde se tento nachází), jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k naplnění účelu exekučního řízení, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby, tj. uspokojení vymáhané pohledávky.
Nejvyšší soud se již vyjadřoval i k otázce, zda pro posouzení přiměřenosti způsobu vedení exekuce je relevantní, že kromě pohledávky vymáhané v projednávané věci jsou v dalších exekučních řízeních vymáhány další závazky povinného. Uzavřel přitom, že je-li vedeno proti povinnému u téhož soudního exekutora více exekučních řízení, není zjevně nevhodným způsobem exekuce prodejem nemovitých věcí povinného, dojde-li tím účinněji a rychleji k vydobytí všech vymáhaných pohledávek než při použití jiného způsobu provedení exekuce. Tedy jedním z kritérií pro posouzení vhodnosti zvoleného způsobu provedení exekuce, resp. pro posouzení přiměřenosti doby, v níž lze dluh vymoci, je i existence dalších dříve zahájených a dosud neskončených exekučních řízení proti povinnému.
K námitkám uplatněným v doplňujícím podání ze dne 28. 1. 2015 (vady doručování exekučního titulu) Nejvyšší soud nepřihlížel (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu