ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5362.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5362/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Ing. M. Č. , zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti žalované Š. P. , zastoupené JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 475/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co 42/2014-273, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co 42/2014-273, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. září 2013, č. j. 47 C 475/2008-243, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2013, č. j. 47 C 475/2008-243, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene (dále též „darovací smlouva“) uzavřené dne 8. února 2008 mezi dárkyní V. T. a žalovanou (jejímž předmětem bylo darování ve smlouvě označených nemovitostí), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že V. T. uzavřela nejprve dne 8. února 2008 s žalovanou darovací smlouvou a smlouvu o zřízení věcného břemene, na základě které darovala žalované předmětné nemovitosti, přičemž žalovaná ve prospěch uvedené dárkyně zřídila právo věcného břemene doživotního užívání předmětných nemovitostí. A poté dne 26. února 2008 V. T. tytéž nemovitosti prodala na základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene (dále již „kupní smlouva“) žalobci za kupní cenu 2.000.000,- Kč. V. T. dne 4. května 2008 zemřela, přičemž její dědičkou ze závěti se stala žalovaná.
Poněvadž žalobce svůj žalobní nárok odvozoval z tvrzení, že podpis V. T. na předmětné darovací smlouvě není vlastnoručním podpisem jmenované, zabýval se soud prvního stupně řešením této pro rozhodnutí zásadně významné otázky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Své rozhodnutí odůvodnil následovně:
„Otázka, zda podpis paní T. na darovací smlouvě je jejím pravým podpisem, byla řešena již v rámci šetření Policie ČR, kdy byl vypracován znalecký posudek Mgr. Strakovou, která měla k dispozici velké množství srovnávacího materiálu a znalkyně ve svém závěru uvedla, že nelze zcela jednoznačně říci, zda podpis pí T. na darovací smlouvě je jejím pravým podpisem či nikoliv. Žalobce předložil svůj posudek vypracovaný PhDr. Nouzovským, jehož závěry jsou, že spíše se nejedná o pravý podpis pí T. V průběhu tohoto řízení soud zadal znalecký posudek, který byl vypracován znalcem PhDr. Valeškou. V důsledku nepřesně formulované otázky, kdy znalec vycházel z listin, kde podpis paní T. byl sporný, znalec vyslovil závěr, že podpis pí T. na darovací smlouvě není jejím pravým podpisem. Poté, co soud dotaz na znalce upřesnil a vyloučil listiny, na kterých nebyl nesporný podpis pí T., znalec sdělil, že nelze jednoznačně říci, zda se jedná o pravý podpis pí T. či nikoliv. Pokud se jedná o svědecké výpovědi, tak soud má za to, že stěžejní je výpověď Bc. L., která nemá prokazatelně vztah ani k jednomu z účastníků sporu. Ta vypověděla, že jako pracovnice Městské části Praha 15 byla vyslána do Centra sociální a ošetřovatelské pomoci v Parmské ulici, kde se před ní pí T. podepsala na darovací smlouvu i do ověřovací knihy. Z výpovědí svědkyň MUDr. S., ošetřující lékařky pí T. a I. U. a D. N., sousedek pí T. má soud za prokázané, že žalovaná o pí T. ve stáří a nemoci pečovala, a proto tato v její prospěch sepsala svou poslední vůli a nakonec se rozhodla žalované svou nemovitost darovat, což se soudu jeví jako logický krok vyjadřující vděk pí T. za péči a starostlivost žalované. I v případě, že žalobce nebude v tomto řízení úspěšný, obdrží zpět kupní cenu ve výši 1.900.000,- Kč (kdy částka 98.000,- Kč byla vložena do nočního stolku pí T. a 2.000,- Kč činila záloha na léky pro pí T.), která je deponována na zvláštním účtu u advokátky JUDr. Křičkové. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že má za to, že se žalobci nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že darovací smlouva je neplatná, a proto podanou žalobu zamítl.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že by podpis paní V. T. nebyl jejím pravým podpisem. Konstatoval dále, že „nemá pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědkyně Bc. L., pracovnice Úřadu Městské části, která potvrdila, že paní T. se na darovací smlouvu podepsala a podepsala se i do ověřovací knihy. Znaleckými posudky vyžádanými v rámci šetření Policie ČR nebylo postaveno najisto, že se nejedná o pravý podpis paní V. T. Znalec PhDr. Jiří Valeška ve svém vyjádření...uvedl, že nelze objektivně vysvětlit relativně čitelný podpis na prohlášení ze dne 10. 3. 2008 a zpětvzetí návrhu ze dne 14. 4. 2008, když existuje podpis na kopii smlouvy o poskytnutí sociální služby pro seniory ze dne 8. 4. 2008, který nebyl nikým zpochybněn a který vyznačuje výrazně rozpadlý písemný projev. Tyto nesrovnalosti podle znalce nelze objektivně vysvětlit. Mohlo by jít o důsledek výrazně změněného psychosomatického stavu V. T., avšak ve spisu se nenacházejí žádné lékařské zprávy o zdravotním stavu V. T. v období od února do dubna 2008, které by pomohly vysvětlit uvedené výrazné rozdíly v úrovni písemného projevu V. T. Po vyřazení srovnávacích podpisů pro pochybnosti o jejich pravosti měl znalec k dispozici pro posouzení dva podpisy z let 1967 a 2004 a podpis na smlouvě ze dne 8. 4. 2008. Tento materiál však nevyhovoval z hlediska kvantity a kvality a znalec nemohl zkoumání provést.“
Konečně odvolací soud uvedl, že „Žalobce zpočátku jako důvod neplatnosti darovací smlouvy uváděl pochybnosti ohledně pravosti podpisu paní V. T. a dále jeho poznatek, že smlouvu nevytvořil dr. D., ač je tam uveden. Tento jeho údajný poznatek se však ukázal být nepravdivým, protože z výpovědi svědka D. bylo zjištěno, že darovací smlouvu vypracoval. Jednání žalobce se jeví jako účelové, když ačkoliv pravost podpisu paní V. T. na darovací smlouvě popírá, nechal si od jmenované podepsat ještě necelý měsíc před její smrtí zpětvzetí návrhu na vklad ze dne 14. 4. 2008 a výzvu k vrácení daru ze dne 10. 3. 2008, přičemž evidentně vycházel z toho, že darovací smlouva je neplatná. Tento závěr je podporován zjištěním učiněným z úředního záznamu pořízeného se sociální pracovnicí Y. R. dne 8. 10. 2008, podle něhož byla paní V. T. dne 8. 4. 2008 v Domě pro seniory ve velmi špatném stavu. Dne 15. 4. 2008 ji navštívila mimo jiné paní I. F. a chtěla od ní něco podepsat, ač byla upozorněna na to, že paní T. je v takovém psychickém a zdravotním stavu, že není plně schopna posoudit předkládané skutečnosti. Odvolatel v odvolání pouze polemizuje se závěry soudu I. stupně. Jeho konstrukce, že žalovaná zinscenovala podpis darovací smlouvy v době, kdy se dozvěděla, že paní T. hodlá s nemovitostmi ‚cosi dělat‘, zůstal však pouze v rovině tvrzení, k němuž žalobce nenavrhl žádní relevantní důkazy.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v řešení otázky platnosti předmětné darovací smlouvy. Dovolatel předně zdůrazňuje, že podpisy V. T. na darovací smlouvě a kupní smlouvě jsou natolik odlišné, že i bez jakéhokoliv znaleckého zkoumání laickým pohledem lze dovodit, že je nemohla podepsat stejná osoba, neboť je vyloučeno, aby v rozmezí necelých tří týdnů se tak diametrálně změnil podpis uvedené osoby. Za zásadní pochybení odvolacího, resp. obou soudů pak dovolatel spatřuje okolnost, že po vypracování znaleckého posudku soudním znalcem PhDr. Valeškou, žalovaná zpochybnila veškeré dovolatelem předložené listiny znalci, a soud prvního stupně na základě této námitky vyloučil uvedené listiny ze srovnávacího materiálu, přičemž následně znalec učinil závěr, že pokud nemá dostatečný srovnávací podkladový materiál, nelze jednoznačně učinit závěr, zda se jedná o pravý podpis V. T. na předmětné darovací smlouvě či nikoliv. Dovolatel tento postup soudů zpochybňuje a na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 23 Cdo 411/2009 s tím, že znalecký posudek je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz a pokud v této věci sám znalec zpochybnil své závěry pro absenci srovnávacího podkladu, pak se oba soudy měly vypořádat s ostatními důkazy ve věci, tj. zejména s výpovědí JUDr. Aleny Křičkové, listinami, na kterých je podpis V. T. ověřen uvedenou advokátkou, dále výpovědí Ing. I. F. i dovolatele. Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že ten dovolateli odňal možnost dostát svému důkaznímu břemenu. Pokud by závěr soudu o nemožnosti použít znalci předložené listiny ke znaleckému zkoumání měl být správný, pak by se soudy měly vypořádat s tím, proč tyto listiny považují za nevěrohodné a měly by zaujmout i stanovisko k důkazům podporujícím autentičnost předložených listin znalci vyslechnutými svědky. Přitom nelze z dokazování vyloučit listiny jen proto, že je soudu předkládá žalující strana; dovolatel dále odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 1164/2010. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření odmítla uplatněnou dovolací argumentaci. Za celou dobu vedení sporu dovolatel nebyl schopen unést důkazní břemeno, které spočívalo v prokázání neplatnosti uzavření darovací smlouvy. Před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně byl dovolatel soudem náležitě poučen o možnosti předložit veškeré důkazy, které by mohly mít vliv na výsledek sporu, avšak dovolatel žádné takové důkazy nepředložil a bezdůvodně trval na „opakovaném projednání již provedených důkazů.“ V závěru svého vyjádření žalovaná popisuje okolnosti předcházející uzavření předmětné darovací smlouvy a důvody, které vedly k jejímu uzavření. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a žalované přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Dovolatel uplatnil z hlediska zákonných podmínek přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. jednak s tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou svým nesprávným postupem odňal dovolateli „možnost dostát důkaznímu břemenu“ (zde ovšem dovolatel neodkázal na žádné rozhodnutí dovolacího soudu řešící dovolatelem popsanou právní otázku z procesního práva jinak, než ji řešil v napadeném rozhodnutí odvolací soud). A dále s tím, že při hodnocení zpracovaného znaleckého posudku a dalších (v řízení provedených) důkazů odvolací soud nepostupoval v souladu s praxí dovolacího soudu, jak je vyjádřena např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 1164/2010 (poznámka: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, anebo pokud ze zjištěných skutečností (na základě logicky vadně vyhodnocených důkazů) vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
V posuzované věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že pro absenci potřebných srovnávacích podkladů soudní znalec z oboru písmoznalectví nebyl schopen objektivně vysvětlit odlišnosti podpisů na předmětných listinách poté, co došlo „k vyřazení srovnávacích podpisů pro pochybnost o jejich pravosti.“ Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevysvětlil, z jakých konkrétních důvodů a které listiny byly vyřazeny ze srovnávacího podkladu pro znaleckou verifikaci. Absence řádného zdůvodnění takového postupu v již započatém procesu znaleckého posuzování pravosti podpisu V. T. na předmětné darovací smlouvě nepředstavuje jen jinou vadou řízení pro nerespektování §157 odst. 2 o. s. ř. z hlediska zákonem stanoveného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, ale současně způsobuje i nesprávné právní posouzení věci. Je tomu tak proto, že určitá výseč listin, s nimiž původně soudní znalec pracoval při posuzování pravosti podpisu dárkyně, byla po zpracování znaleckého posudku zásahem soudu vyřazena z tohoto srovnávacího podkladu, aniž by bylo seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu či soudu prvního stupně) vyloženo, pro které konkrétní důvody a na základě jaké úvahy soud takto postupoval (např. s ohledem na pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědků, jež měli být přítomni při podpisu kupní smlouvy atd.). Jinými slovy řečeno, skutkový stav věci, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a z nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud, neumožňuje Nejvyššímu soudu, aby se na základě podaného dovolání mohl věcně zabývat – v intencích uplatněného dovolacího důvodu – přezkumem napadeného rozsudku odvolacího soudu.
V případě posuzování pravosti podpisu na soukromé listině je pochopitelně pouze na uvážení soudu, které listiny připustí coby srovnávací podklad určený pro znalce, jenž má za úkol na základě příslušných odborných metod posoudit pravost podpisu předmětné fyzické osoby na příslušné listině a o posouzení těchto skutečností podat znalecký posudek. Avšak přistoupí-li soud k případné redukci takového srovnávacího podkladu, případně (jako tomu bylo v této věci) až po vypracování písemného znaleckého posudku s požadavkem, aby znalec uvedený posudek doplnil, je jeho povinností tento svůj postup odpovídajícím způsobem odůvodnit v písemném vyhotovení posléze vydaného rozsudku, k čemuž ovšem v tomto případě nedošlo. Důvody, proč soud ze srovnávacího podkladu vyloučil některé listiny, musí být zřetelné, musí být soudem v odůvodnění jeho rozsudku objasněné a nemohou být založeny na pouhé dedukci, bez relevantního důkazního podkladu.
Lze tedy shrnout, že sama okolnost, že po předložení příslušných listin, jež mají obsahovat pravý podpis předmětné osoby a mají tudíž tvořit pro znalce onen podklad pro následné znalecké zkoumání sporného podpisu na listině, protistrana zpochybní pravost podpisů předmětné osoby v listinách tvořících srovnávací podklad, ještě není důvodem, aby soud bez dalšího takové listiny vyloučil ze znalecké verifikace tím, že znalci dá pokyn, aby k těmto listinám nepřihlížel. Není to totiž soudní znalec, kdo rozsuzuje věc, nýbrž soud, jenž musí v každém procesním stadiu důsledně postupovat v souladu s procesními pravidly, a jehož povinností je rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu věci, který je výsledkem úsudku soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude (na základě hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř.) soudce považovat za prokázané zprávami získanými provedením jednotlivých důkazů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, který v případě existence dvou protichůdných skupin svědků, zaujal právní názor, že existují-li rozdílné důkazní skupiny, z nichž se podávají diametrálně odlišné skutečnosti, na jejichž základě má znalec dospět k odborným závěrům, je nezbytné, aby soud označil z dané důkazní množiny ty důkazní prostředky, které za dané procesní situace, s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, přesvědčivosti svědků atd., byly jím považovány za relevantní a využitelné pro zpracování znaleckého posudku.).
Správně přitom dovolatel na podporu své dovolací argumentace poukázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, v němž se zdůrazňuje, že pouhá skutečnost, že závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporné listině, není kategorický (tj. znaleckým posudkem nebude zjištěno, zda se jedná o pravý podpis žalovaného), bez dalšího soudu neumožňuje přijmout závěr o tom, že žalobce jako předkladatel sporné listiny neunesl ohledně její pravosti důkazní břemeno. V rozhodnutí se dále připomíná v judikatuře ustálený právní názor, že znalecký posudek je pouze jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je, nabídne-li žalobce i jiné důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat, tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) je hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Markantní (a v tom lze rovněž přisvědčit argumentaci dovolatele) je odlišnost podpisů „V. T.“ na darovací smlouvě ze dne 8. února 2008 a posléze na kupní smlouvě ze dne 26. února 2008. Zatímco podpis „V. T.“ na darovací smlouvě je kompaktní a ustálený, podpis „V. T.“ na kupní smlouvě je doslova pravým opakem prvního podpisu, tedy nestálý, nekompaktní, s nestabilní písařkou dynamikou, s níž se soudci setkávají především u osob staršího věku. Soud jistěže není oprávněn odborně posuzovat určité pro rozhodnutí významné skutečnosti (tedy ani posuzovat pravost či nepravost podpisu té které osoby na listině), avšak měl by vést znalce k tomu, aby uvedené okolnosti (které již při letmém pohledu na předmětné podpisy mohou u běžného interpreta těchto textů zakládat pochybnosti uvedeného rázu a tedy navozovat otázky uvedeného typu) byly jím pečlivě zohledněny a vyloženy v podaném posudku tak, aby bylo zřejmé, z jakých konkrétních zjištění znalec vycházel a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
Jestliže předmětná osoba (předpokládaný autor podpisu) byla staršího věku, v inkriminovaném období měla zdravotní potíže a byla upoutána na lůžku, na němž vleže či v pololeže se měla podepisovat na uvedené listině, pak zpravidla lze očekávat, že vzhled jejího psaného projevu bude poznamenán sníženou písařskou dynamikou, nebude vyrovnaný, nebude stabilní, oproti situaci, kdy se bude naopak podepisovat osoba mladšího věku, zdravá a za standardních podmínek (podpis vsedě u stolu, tj. s pevnou podložkou). Měl-li tedy soud v průběhu dokazování k dispozici listiny obsahující podle tvrzení té které procesní strany podpis předmětné osoby staršího věku, jež se v inkriminovaném období (podepisování listin) měla nacházet upoutána na lůžku, ve špatném zdravotním stavu, kdy k těmto podpisům na (co do účelu, resp. co do obsahu diametrálně odlišných) smlouvách mělo (podle té které strany) dojít prakticky během necelých tří týdnů (!), přičemž tvrzený podpis této osoby na prvně uzavřené smlouvě je poměrně kompaktní a ustálený, zatímco podpis na druhé smlouvě a dalších listinách po tomto datu je (co do subjektivně vnímaných znaků) pravého opaku (tzv. stařecký styl písma), pak je třeba - i kdyby zde nebylo dostatečného srovnávacího podkladu – prostřednictvím znalce z oboru písmoznalectví verifikovat, zda znalec (ne)vylučuje, případně (a z jakých konkrétních důvodů) považuje za (ne)pravděpodobné, aby osoba uvedeného věku, jež se měla nacházet v předmětném zdravotním stavu a smlouvu měla podepisovat za popsaných podmínek byla schopna v tak krátké době tak zásadním způsobem změnit styl svého podpisu.
Přitom jak již shora bylo vyloženo, i nejednoznačný závěr znalce týkající se pravosti podpisu uvedenou osobou na posuzované listině ještě neznamená, že soud na podkladě dalších provedených důkazů a s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nemůže nakonec dospět k jednoznačnému závěru, že podpis na předmětné listině (zde darovací smlouvě) není pravým podpisem dotčené osoby, jak je tvrzeno žalující stranou. Soud je totiž povinen hodnotit nejen předmětný znalecký posudek včetně výslechu znalce, ale také další v řízení provedené důkazy, a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Teprve po takovém zhodnocení všech právně významných okolností může soud na podkladě přijatých dílčích skutkových zjištění formulovat závěr o skutkovém stavu věci, jenž posléze podrobí právnímu posouzení věci. Je nasnadě, že v tomto případě takto odvolací soud, ale ani soud prvního stupně nepostupovaly; skutková zjištění v dané věci byla učiněna na základě vadného (nelogického) způsobu hodnocení důkazů a neumožňovala (odvolacímu) soudu přistoupit k danému právnímu posouzení věci, neboť bylo zapotřebí objasnit (shora popsané) právně významné skutečnosti, které odvolací soud, resp. oba soudy pominuly.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož posledně označený důvod (absence právního posouzení věci v odůvodnění rozsudku), pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Jako obiter dictum Nejvyšší soud si dovoluje připomenout ještě následující judikatorní souvislosti.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 388/2001, poznamenal, že hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti.
Při hodnocení důkazů soud z hlediska jejich:
a) závažnosti (důležitosti) určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění,
b) zákonnosti zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány, nebo provedeny v rozporu s obecně uznávanými právními předpisy soud nepřihlídne,
c) pravdivosti dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli; vyhodnocení důkazů (v tomto směru) předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
V rozsudku ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že informace, jež soud získává při provádění jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání by byly zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ, jenž by umožňoval soudu přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci); od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro absenci pravidla chování, resp. pro absenci právní úpravy tvrzeného nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Zásadě volného hodnocení důkazů však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického uvažování, že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu, budou dostatečně srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. V případě, že určité významné okolnosti vyplývající z provedených důkazů (např. určitá část výpovědi svědka obsahující popis informací významných z hlediska skutkové stránky věci) byly soudem při hodnocení důkazů pominuty, případně nebylo přihlédnuto ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, dochází k situaci, kdy v procesu zjišťování právně významných skutečností nebyla důsledně respektována zásada volného hodnocení důkazů a nezbytného logického uvažování. Lze pak konstatovat, že soud v takovém případě rozhodoval na základě skutkového stavu, jenž byl zatížen popsaným nekorektním způsobem při získávání skutečností právně významných pro meritorní rozhodnutí.
Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává §132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu, a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu, vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností), zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 21 Cdo 867/2011).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu