ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5460.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5460/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyně AUTO 3000 s.r.o. , identifikační číslo osoby 25145487, se sídlem v Sokolově, Hornická 1613, zastoupené JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 96/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 54 Co 193/2014-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 12 C 96/2013–48, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 394/2008 (dále jen „posuzované řízení“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 8. 4. 2008 podáním žaloby, jíž se žalobkyně AUTO 3000 s.r.o. domáhala po žalované KMK GRANIT, a.s. zaplacení částky 1 537 893 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při dopravní nehodě. V průběhu posuzovaného řízení bylo vyslechnuto mnoho svědků, od třetích subjektů byly požadovány listiny a následně bylo také čteno velké množství listin včetně předloženého znaleckého posudku, dvakrát byl ustanoven týž znalec (podruhé za účelem vypracování doplňujícího znaleckého posudku), během řízení bylo rozhodováno o věcné příslušnosti, o vstupu vedlejšího účastníka na straně žalovaného do řízení, o rozšíření žaloby, o znalečném, na návrh účastníků, včetně vedlejšího účastníka, bylo posuzované řízení několikrát odročováno, žalobkyní byla podána stížnost na průtahy v řízení a dále žádost o brzké nařízení jednání odvolacího soudu. Rozsudek Okresního soudu v Sokolově byl dvakrát odvolacím soudem zrušen, ovšem nikoliv z důvodu nerespektování závazného názoru odvolacího soudu. Dne 25. 6. 2012 bylo soudu doručeno podání žalobkyně obsahující zpětvzetí žaloby z důvodu účastníky uzavřené dohody o narovnání. Usnesení ze dne 31. 8. 2012, jímž bylo řízení zastaveno, nabylo právní moci teprve dne 27. 6. 2013 v důsledku jeho nesprávného doručení právnímu zástupci žalované v posuzovaném řízení.
Na základě výše uvedeného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že řízení trvalo 5 let a 2 měsíce, avšak bylo skutkově i právně složité, zejména po stránce dokazování, probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy a na celkové délce řízení se podílely i strany sporu. V řízení se vyskytl pouze jeden průtah v období od 31. 8. 2012, kdy bylo na základě zpětvzetí žaloby vydáno usnesení o zastavení řízení, do 27. 6. 2012, kdy toto usnesení nabylo právní moci. K průtahu došlo z důvodu nesprávného doručení, jak je uvedeno výše. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho. Celková délka řízení byla dána zejména množstvím úkonů, které soudy prováděly, jak je uvedeno výše. Jediný průtah, který v řízení nastal, byl ještě v tolerovatelné době. Nadto soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni z daného průtahu nemohla vzniknout újma, neboť věděl, že řízení bude zastaveno a proti usnesení o zastavení řízení protistrana nepodá odvolání, neboť k samotnému zastavení řízení došlo v důsledku dohody stran. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dovolatelka formuluje následující otázky:
1. Zda ospravedlňuje délku řízení, pokud soud sice činí v řízení úkony, avšak tyto nevedou k rychlému vyřešení věci?
2. Zda má být při posouzení přiměřenosti doby řízení přihlédnuto k tomu, že ve stanovené době nedošlo k vydání rozhodnutí po věcné stránce, neboť došlo k zastavení řízení z jiného důvodu?
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. K otázce č. 1 dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily délku řízení, když posuzovaly pouze to, zdali v řízení došlo k průtahům, a nikoliv, zda celková délka řízení byla přiměřená. Dále soudy nižších stupňů nesprávně označily řízení za skutkově a právně složité. Žádný důvod, který k otázce složitosti uvedly, není obsažen ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Požadavek složitosti není podle dovolatelky naplněn ani tím, že řízení opakovaně probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. K otázce č. 2 dovolatelka namítá, že soudy měly ve svých úvahách také zohlednit i výsledek sporu v souvislosti s uzavřeným smírem. Dovolatelka uvádí, že by soudy měly přihlédnout k tomu, zdali bylo rozhodnuto ve věci samé či nikoliv.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolacím řízení rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že učinit závěr o tom, zda orgán veřejné moci porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě je především úkolem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze právní otázky spojené s výkladem pojmu přiměřenosti délky řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 381/2011).
K otázce vztahu posuzování průtahů v řízení s nepřiměřenou délkou řízení (otázka č. 1) se Nejvyšší soud již rovněž opakovaně vyjádřil. Např. v rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, uvedl: „Při posuzování přiměřenosti délky řízení je však třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.“ Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů hodnotily celkovou délku řízení, přičemž průtah řízení hodnotily v rámci posouzení kritéria postupu soudu. Nelze se tudíž ztotožnit s námitkou dovolatelky, že není vůbec podstatné, zda v řízení došlo k průtahům či nikoli, neboť právě při posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci tato okolnost význam má.
Soudy obou stupňů postupovaly rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud v rámci kritéria složitosti řízení zohlednily počet instancí, v nichž byla věc řešena (srov. Stanovisko část IV.).
Ani druhá dovolatelkou vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť i tato otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a soudy obou stupňů postupovaly v souladu s touto praxí. Např. v rozsudku ze dne 2. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Samotný výsledek řízení (zda poškozená se žalobou uspěje či neuspěje, anebo zda dojde ke smírnému vyřešení sporu) však není pro posouzení utrpěné nemateriální újmy zásadně určující. Nemateriální újma spočívá v tom, že poškozená byla a je po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009.“ V posuzovaném řízení došlo k mimosoudní dohodě účastníků řízení, k následnému zpětvzetí žaloby a zastavení řízení. Ani tato okolnost v souladu s výše uvedenou judikaturou nemá pro posouzení přiměřenosti délky řízení význam, neboť tato situace je obdobou smírného vyřešení sporu.
Z důvodů výše uvedených dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu