ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.571.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 571/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Víta Bičáka a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Telefónica O2 Czech Republic, a.s ., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 601 93 336, proti povinné M. S. , zastoupené JUDr. Hanou Šupákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Nové Sady 988/2, pro 7.886,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 81EXE 1920/2011, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 27. července 2012, č. j. 20Co 309/2012 - 48, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením z 10. ledna 2012, č.j. 81EXE 1920/2011-39, městský soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce s odůvodněním, že „soudní exekutor dosud neukončil šetření ohledně jejího majetku, neprovedl místní šetření, proto dosud neučinil závěr o případné nemajetnosti povinné. Soud zdůraznil, že povinná je v produktivním věku, a že se její současné nepříznivé majetkové a příjmové poměry (jež samy o sobě považoval za právně nevýznamné) mohou v budoucnu zlepšit.
Napadeným usnesením z 27. července 2012, č. j. 20Co 309/2012 – 48, krajský soud k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně potvrdil, s jeho argumentací se zcela ztotožnil, a konstatoval navíc, že „dosud nebyl proveden pokus o soupis movitých věcí povinné.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení „§237 o. s. ř.“, povinná, posuzováno podle obsahu dovolání, namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že důvody k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dány nejsou. Argumentuje skutečností, že doposud uhradila celou jistinu ve výši 7886,- Kč, avšak „není reálný předpoklad, že celá pohledávka (včetně náhrady nákladů oprávněné a nákladů exekuce) bude v dohledné době vymožena a do budoucna také není možno očekávat jakýkoli zdroj jejich příjmů, z nichž by bylo možno pohledávku v plné výši uspokojit.“ S odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má za to, že exekuce by měla být zastavena. Jestliže exekutor řádně neprovedl zjištění jejího majetku, nelze to k tíži přičítat jí, jelikož k tomuto zjištění měl dostatek času; pokud by tento úkon exekutor zavčas provedl, zjistil by, že povinná žádný majetek nemá.
Dovolací soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinná sice přípustnost dovolání dovozuje z „ust. §237 o. s. ř.“, nevysvětluje však, pro řešení které právní otázky má napadené rozhodnutí mít zásadní právní význam (tento právní pojem ostatně ani nepoužívá), a hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené (ani soudy rozhodované rozdílně) právní otázky či dovolacím soudem vyřešené právní otázky, jež by měla být posouzena jinak, totiž v souzené věci nejde.
Jak Nejvyšší soud zdůraznil v odůvodnění svého usnesení z 31. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, lze při rozhodování o zastavení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., (jež se v některých směrech od soudního výkonu rozhodnutí liší) vyjít z nauky i judikatury k ustanovení §268 o. s. ř., upravujícímu zastavení výkonu rozhodnutí, avšak s výjimkou (kromě jiného) právě jeho odstavce 1 písm. e/, kde je odlišný náhled odůvodněn principem, že způsob, jímž bude exekuce provedena, volí (podle výsledků šetření o existenci postižitelného majetku povinného) v souladu s ustanoveními §58 odst. 3 a 47 odst. 1 exekučního řádu soudní exekutor (k tomu z literatury srov. též např. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/. Komentář. 2. vydání, Praha; C. H. Beck, 2010, s. 233).
Pokud jde o nepříznivé majetkové a příjmové poměry povinné, ty samy o sobě důvodem k zastavení exekuce podle žádného z ustanovení §268 odst. 1 písm. a) – h) o. s. ř. nejsou. Případná námitka proti nečinnosti soudního exekutora je uplatitelná prostřednictvím jiných procesněprávních instrumentů, např. žádosti o změnu exekutora podle §44b o. s. ř.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pouze pro úplnost se dodává, že dílčí závěr odvolacího soudu, podle něhož podnět k zastavení exekuce podává soudní exekutor, a nikoliv povinný, není nesprávný, jak mylně dovozuje povinná, nýbrž pouze neúplný (viz např. odůvodnění usnesení z 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, jímž argumentuje sama povinná, a v němž Nejvyšší soud připomenul své rozhodnutí z 26. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, kde zdůraznil, že v případě, že by povinný podal řádný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., soud by se takovým návrhem zabývat musel).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu