ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.626.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 626/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) Ing. D. P. , b) Ing. D. P. , c) M. M. , d) Mgr. I. J. , a e) Ing. A. P. , všichni právně zastoupeni právní zástupkyní JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou v AK Křížková, Parobek a partneři s.r.o., se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 99/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2013, č.j. 68 Co 301/2013-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2013, č.j. 68 Co 301/2013-182, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a zároveň dovolací soud nedospěl k názoru, že by bylo třeba právní otázku posoudit jinak.
Žalobci v podaném dovolání uvádí, že ačkoli byl soud prvního stupně zavázán právním názorem dovolacího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2460/2010, tak soud prvního stupně rozhodl v rozporu s tímto právním názorem, když poukázal na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, ačkoli toto rozhodnutí nebylo pro soud závazné, na rozdíl od právních názorů vyslovených nadřízenými soudy v konkrétní věci.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007, konstatoval, že právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou sice ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který jeho judikát, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly, a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit.
Ačkoliv bylo dovolacím soudem přímo ve věci dovolatelů rozhodnuto rozsudkem ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2460/2010, tak dovolací soud v tomto rozhodnutí vycházel ještě z původního právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 399/2010. Tento právní názor byl následně překonán právě rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněným pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy dovolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru při posuzování otázky odpovědnosti státu za škodu, jež měla vzniknout osobě oprávněné podle restitučních předpisů jako ušlý zisk (ušlé nájemné) z nemovitosti, jejich vydání se domáhala po soudně povinné osobě, než který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 399/2010.
Je třeba konstatovat, že ačkoli byl soud prvního stupně zavázán právním názorem dovolacího soudu, tak ten reflektoval nejnovější sjednocující judikaturu dovolacího soudu v obdobné věci a v souladu s principem hospodárnosti rozhodl v souladu s touto judikaturou. Odvolací soud se tedy nijak neodchýlil od nově ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které by žalobcům vznikl nárok na náhradu jimi tvrzené škody až teprve ve chvíli, kdy by nemohli dosáhnout jeho uspokojení vůči primárnímu dlužníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či následující obdobná rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2776/2013, které bylo odmítnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1062/2014).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu