ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.781.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 781/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce L. V. , zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 286/2011, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 11 Co 272/2014-83, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I shora uvedeného rozsudku změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 5. 2. 2014, č. j. 27 C 286/2011-61, ve vyhovujícím výroku (I), kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 447.000,- Kč s příslušenstvím, tak, že konstatoval „porušení práva žalobce na spravedlivý proces v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001“ a žalobu o zaplacení částky 447.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. Současně výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám jeho advokáta.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení uvedené částky s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku omezení osobní svobody výkonem vazby v období od 12. 2. 1999 do 7. 12. 1999 v rámci trestního stíhání vedeného proti němu posléze u Obvodního soudu pro Prahu 6 (jako soudu prvního stupně) pod sp. zn. 16 T 137/2001, zahájeného sdělením obvinění ze dne 12. 2. 1999 a skončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2009, kterým jmenovaný soud trestní stíhání žalobce zastavil podle §223 odst. 1 zákona č. 141/1961, trestní řád (dále jen „tr. ř.“) z důvodu podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a které nabylo právní moci poté, co vzal státní zástupce zpět proti němu podanou stížnost. Usnesení Městského soudu v Praze jako soudu stížnostního ze dne 27. 12. 2010, kterým vzal tento soud zpětvzetí stížnosti na vědomí, bylo obhájci žalobce doručeno dne 25. 5. 2011.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním (žalobce tu část výroku I, v níž odvolací soud zamítl žalobu v rozsahu požadovaného zadostiučinění v penězích; žalovaná tu část výroku I, v níž odvolací soud přistoupil ke konstatování porušení práva), jež Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.; dále jen „o. s. ř.“) odmítl.
Pokud se jedná o dovolání žalobce, jeho jádrem je zpochybnění správnosti závěru odvolacího soudu o dostatečnosti odškodnění formou konstatování porušení práva. Žalobce však v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Žalobci je v této souvislosti nutno připomenout, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (tak jako v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených (čtyř) hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Dovolání žalobce tak trpí vadou nevymezení přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.); v této souvislosti nutno upozornit, že §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b o. s. ř.). Pouhá polemika se správností právního posouzení věci odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá [k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, v němž Ústavní soud uvedl, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“].
Pokud se jedná o dovolání žalované, ta napadenému rozhodnutí vytýká nesprávnost řešení otázky, „…zda lze na trestní stíhání a na v souvislosti s ním vykonanou vazbu nahlížet jako na nezákonné, a to v případě, kdy trestní stíhání bylo zastaveno pouze a jedině z důvodu jeho nepřiměřené délky.“ Žalovaná má za to, že nikoliv. Přípustnost dovolání dovozuje žalovaná s poukazem na §237 o. s. ř. z toho, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
Takto žalovanou nastolená otázka (odhlédnuto od skutečnosti, že k jejímu vyřešení dovolacím soudem již došlo, viz níže) není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí (v rozsahu dotčeném dovoláním žalované) ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo. Odvolací soud totiž v napadeném rozhodnutí k závěru o absenci odpovědnostního titulu, prosazovanému v dovolání žalovanou, dospěl; přiznal-li žalobci přesto odškodnění ve formě konstatování porušení práva „na spravedlivý proces“, učinil tak „při akceptaci bazální zásady platného práva ‘ius est ars boni et aequi‘“ za současně vyloženého závěru, že žalobce sice s ohledem na absenci odpovědnostního titulu „nemá… zákonný nárok na odškodnění imateriální újmy vzniklé mu vazbou…“, avšak mimořádnost situace odškodnění alespoň v morální rovině odůvodňuje.
Řešení žalovanou v dovolání nastolené otázky odvolacím soudem je tudíž shodné s dovolací argumentací. Jiné řešení této otázky se v poměrech žalované příznivějším rozhodnutím projevit nemůže (a žalovaná ostatně takové jiné řešení ani nenavrhuje). Formulací uvedené otázky tedy žalovaná napadá řešení, jež pro rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu pro ni nepříznivém a dotčeném dovoláním) nebylo určující, což činí její dovolání nepřípustným. S řešením otázky, na níž pro žalovanou nepříznivé rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (odškodnění – alespoň – konstatováním práva z toho důvodu, že je odškodňováno bez zákonného podkladu, stručně řečeno), sice žalovaná v dovolání taktéž polemizuje, avšak již neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro její řešení.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalovanou v dovolání nastolená otázka zákonnosti trestního stíhání a v něm vykonané vazby (z pohledu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.) skončeného rozhodnutím o jeho zastavení podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., majícím v poučovací části „kvality“ usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 16 T 137/2001, již byla v jeho rozhodovací praxi vyřešena, a to v rozsudku ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2014 (v uvedeném rozsudku dovolací soud posuzoval poměry téže trestní věci mezi týmiž účastníky). Zřejmé odchýlení se odvolacího soudu od zde vyložených závěrů se však žalobci v dovolání účinně zpochybnit nepodařilo.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 7. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu