ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.846.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 846/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) T. S. , a b) L. S. , zastoupených JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 327/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014, č. j. 51 Co 265/2014-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil (výrokem I) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2013, č. j. 42 C 327/2011- 91, v zamítavých výrocích (I a III) o věci samé a ve výroku (IV) o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrokem II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém jeho rozsahu dovoláním (posuzováno dle obsahu dovolání – na rubru dovolání sice dovolatelé označili jako napadené rozhodnutí rovněž rozsudek soudu prvního stupně, z bodu II dovolání, jemuž odpovídá i dovolací návrh, je však patrné, že dovolání míří toliko proti rozsudku odvolacího soudu jako „pravomocnému rozhodnutí soudu nižší instance“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (tak jako v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Dovolací soud připomíná v jeho judikatuře ustálené závěry (viz usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz), podle nichž má-li být dovolání přípustné podle shora cit. §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena.
Nepostačuje-li k závěru o projednatelnosti dovolání, jak je ze shora vyloženého zřejmé, pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, pak je tím méně dostatečné konstatování, jímž dovolatelé vymezují přípustnost dovolání v dané věci, tj. že s napadeným rozhodnutím „nejsou spokojeni“ a že „dovolání je přípustné ve smyslu o. s. ř., neboť oba soudy nesprávně interpretovaly ustanovení hmotného a procesního práva.“ Dovolatelé sice v dovolání citují rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3485/2013-138“ jakožto rozhodnutí, jímž byla překonána starší (blíže nijak neupřesněná) judikatura „snažící se dovodit, že nárok na náhradu škody v případech extrémně dlouhých řízení není dán“, tato citace však ve vztahu k napadenému rozhodnutí není z pohledu požadavků §237 o. s. ř. zasazena do jakéhokoliv kontextu; z obsahu dovolání tak nelze dovodit, které z kritérií přípustnosti dovolání a ve vztahu k jakému z vícera nároků se samostatným skutkovým základem, jichž se dovolatelé žalobou domáhají, má být snad v souvislosti s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu naplněno.
K zákonnému požadavku vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Vada nevymezení přípustnosti dovolání, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolateli odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.); v této souvislosti nutno upozornit, že §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, jak bylo vyloženo výše, nepostačuje. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu