ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.907.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 907/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 87/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 21 Co 458/2013-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2013, č. j. 27 C 87/2012-68, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 103.088,70 Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně (výrokem II.) rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby odvolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (tak jako v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani odkaz na §237 o. s. ř . či citace ( č ásti) jeho textu neposta č ují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel na úvod dovolání (v posledním odstavci bodu I.) ohlašuje, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani takto ohlášenou (procesní) otázku, na jejímž řešení má záviset napadené rozhodnutí, ani ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž má být toto řešení v rozporu, však v dalším textu dovolání blíže nijak nekonkretizuje. V bodu IV. dovolání namítá dovolatel nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, podle nějž jednání Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nelze v daném případě hodnotit jako nesprávný úřední postup (tj. zpochybňuje řešení otázky hmotněprávní, nikoliv procesní). Ve vztahu k řešení takto formulované otázky však žádné z hledisek přípustnosti v dovolání vymezeno není. Dovolání tak trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě dle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Námitky dovolatele vytýkající odvolacímu soudu vady řízení (nevypořádání se či nedostatečné vypořádání se s argumentací předestřenou mu v odvolání) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Jelikož dovolatel napadl dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do té části uvedeného výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o náhradě nákladů řízení, taktéž nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel ani zde nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem namítaného nespočívalo a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k němu v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu