ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.966.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 966/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) M. B. , b) M. S. , a c) L. V. , všichni zastoupeni advokátem Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu ušlého zisku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 49/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 18 Co 415/2013 – 239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č.j. 18 Co 415/2013 – 239, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. července 2013, č.j. 26 C 49/2012 – 214, kterým byly zamítnuty žaloby všech žalobců o náhradu ušlého zisku.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno dne 20. listopadu 2013, tj. po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tj. po 1. 1. 2013, Nejvyšší soud podle čl. II bodů 1 a 7 tohoto zákona rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, upravuje §237 a §238 o. s. ř., náležitosti dovolání pak §241a o. s. ř.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a to tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel musí rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., jsou dovolatelé povinni uvést, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit.
Dovolatelé, ač řádně poučeni, zřejmě přehlédli, že napadené rozhodnutí bylo vydáno až po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., a tedy dovolání musí mít náležitosti stanovené občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 1. 2013. Dovolatelé však přímo odkazují na občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012. Přípustnost dovolání dovozují z jeho ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že rozhodnutí má zásadní právní význam, ačkoli ustanovení §237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 již na odstavce a písmena členěno není.
Pokud dovolatelé poukazují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak je dovolací soud nucen konstatovat, že dovolatelé ve svém dovolání převážně poukazují na skutkový stav věci (tj. na sjednané pracovní smlouvy, výši mzdy atd.) a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování. Pokud dovolatelé následně poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou má být rozsudek v rozporu (tj. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2009, sp. zn. 25 Cdo 745/2002, sp. zn. 1 Cz 47/88), tak tato rozhodnutí se týkají paušální náhrady za ušlý zisk, která se přiznává poškozeným v případě, že poškozeným skutečně škoda ve formě ušlého zisku vznikla, ale výše této škody by se zjišťovala nepřiměřeně složitě a nákladně. Avšak v případě žalobců, ani soud prvního stupně, ani odvolací soud, nedospěl k závěru, že by žalobcům vznikla škoda v podobě ušlého zisku v souvislosti s jejich vzetím do vazby, a proto jim nemohla být přiznána náhrada škody podle ustanovení §30 zák. č. 82/1998 Sb., a to ani ve formě skutečné škody nebo paušální náhrady. Proto otázka dovolatelů ve znění, „zda je možné vytvářet fikci neoprávněnosti nároku s tvrzením, že ušlá mzda není prokázána v tvrzené výši a tudíž nepostupovat podle platných právních norem, které jsou součástí právního řádu“ je čistě hypotetická a není relevantní pro případ dovolatelů, neboť ani při jejím zodpovězení by se na situaci dovolatelů nemohlo nic změnit. Bez správného vytyčení otázky však není možné uvažovat o způsobilém vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013), a dovolacímu soudu proto nezbylo než dovolání žalobců odmítnout podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. července 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.
předseda senátu