ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1008.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1008/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. Jiřího Syrového , se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Dlouhá Ves 128, PSČ 516 01, správce konkursní podstaty úpadce Stavební firma Vobořil a spol., společnost s ručením omezeným, identifikační číslo osoby 49814371, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovaným 1) J. N., a 2) J. N. , oběma zastoupenými Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, PSČ 500 03, o zaplacení částky 3 955 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 201/2009, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2012, č. j. 24 Co 270/2011-699, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a první žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání prvního žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku ve výroku pod bodem I.I, kterým Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 27. května 2011, č. j. 3 C 201/2009-656, ve výroku pod bodem I, jímž bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci do konkursní podstaty úpadce částku 3 955 000 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (soud prvního stupně rozhodoval poté, co jeho dřívější rozsudek byl zrušen dovolacím soudem, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 20, ročník 1998, pod číslem 147). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatel, byť si otázku přípustnosti dovolání vyhodnotil správně, žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil a právní otázka splňující kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Předně je třeba poznamenat, že dovolatel se zásadně mýlí v argumentu, že Nejvyšší soud nařídil ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí v této věci, v rozsudku ze dne 3. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, soudům nižších stupňů prokázat nepřiměřenost ceny díla. Vyšetřovací metoda nemá ve sporném civilním procesu místo. Nejvyšší soud těmto soudům uložil, aby se – vzhledem k tvrzením dovolatele – zabývaly posouzením platnosti dohody ze dne 5. ledna 1996 též se zřetelem na její soulad s cenovými předpisy a poskytly v té souvislosti dovolateli poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o potřebě doplnit příslušná tvrzení a navrhnout k učiněným tvrzením důkazy.
Výtka, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní názor vyjádřený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož hospodářské postavení zneužitelné při jednání o ceně může být důsledkem i jiných okolností než postavení prodávajícího na trhu, závěr o zásadním prvním významu napadeného rozhodnutí přivodit nemůže, neboť je neopodstatněná. Předmětem dovolacího přezkumu je toliko rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.) a odvolací soud se v souzené věci zabýval i jinými okolnostmi, které podle tvrzení dovolatele přivodily hospodářské postavení úpadce zneužitelné při jednání o ceně, dospěl však k závěru, že jimi k zneužití hospodářského postavení nedošlo.
Otázku zásadního právního významu neotevírá ani dovolatelem prosazovaný názor, podle něhož může být takovou okolností rozdílnost postavení účastníků obchodního závazkového vztahu, v tomto případě zhotovitele a objednatele, a s tím související rozdílnost jejich odborné kvalifikace, v jejímž důsledku je zhotovitel technicky i odborně ve výhodě oproti objednateli. Nejvyšší soud se touto otázkou již zabýval ve svém kasačním rozhodnutí vydaném v této věci a vyjádřil právní názor (pro soudy nižších stupňů v souzené věci závazný), že závěr o zneužitelném hospodářském postavení prodávajícího, resp. dodavatele, ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 věty první zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 31. prosince 1997, nelze dovodit již ze samotného jeho postavení v závazkovém vztahu (z toho, že je prodávajícím, resp. dodavatelem). Právní posouzení odvolacího soudu je s tímto názorem v souladu a Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od tohoto závěru odchýlit.
Pro úplnost lze poukázat na to, že rozdílnost v postavení účastníků závazkového vztahu, jíž argumentuje dovolatel, našla svůj odraz v ochraně spotřebitele, zakotvené v hlavě páté (pod rubrikou Spotřebitelské smlouvy) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obč. zák.“) novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 367/2000 Sb. Ustanovení §56 odst. 1 obč. zák, podle něhož spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, se však podle ustanovení §56 odst. 2 obč. zák. nevztahovala mimo jiné na ta smluvní ujednání, která vymezují cenu plnění.
Úpadce měl ostatně - podle dovolatelovy argumentace - zneužít svého postavení zhotovitele vůči dovolateli jako objednateli tím, že mu účelově podsouval nepravdivé informace o cenách výrobků, stavebních materiálů a jednotlivých komponentů. Pro takový závěr však ve skutkovém stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat soudem odvolacím, není opory. Skutkový základ věci se v dovolacím řízení změnit nemůže (§241a odst. 4 o. s. ř.) a v tom dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů ani zpochybnit (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Stejně tak skutková zjištění soudů nižších stupňů neskýtají podklad pro závěr, že úpadcova manipulace s účetními doklady a zkreslování hospodářských výsledků se tím či oním způsobem projevila vůči dovolateli, jako prostředek zneužití úpadcova hospodářského postavení.
Zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani výtka, že nemůže obstát snaha odvolacího soudu „poopravit“ zásadní procesní pochybení soudu prvního stupně, jenž nikterak neodůvodnil, proč odmítl vyslechnout dovolatelem navržené svědky. Odvolací soud se s příslušnou odvolací námitkou vypořádal nejen dovolatelem zpochybněnou úvahou o tom, co shledal zjevným důvodem neprovedení těchto důkazů, ale též argumentem, že i kdyby byla výslechem těchto svědků prokázána pravdivost údajů obsažených v jejich čestných prohlášeních, k čemuž byl jejich výslech navržen (a což odpovídá obsahu spisu, srov. podání žalovaných ze dne 14. března 2011, č. l. 595), nemohlo by to nic změnit na závěru soudu prvního stupně, že ke zneužití hospodářského postavení úpadce nedošlo. Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Právě o takovou procesní situaci se jedná též v souzené věci.
Námitka, že okresní soud ignoroval návrh na výslech bývalého jednatele úpadce a nijak se k odmítnutí tohoto návrhu nevyjádřil, toliko vytýká soudu prvního stupně procesní pochybení a otázku procesního práva, jejíž řešení odvolacím soudem by mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce, nezahrnuje.
Právní otázku odpovídající kritériím stanoveným v §237 odst. 3 o. s. ř. dovolatel nepředkládá ani v rámci polemiky se závěry, k nimž soudy nižších stupňů dospěly při právní kvalifikaci dohody ze dne 5. ledna 1996. K tomu je na místě dodat, že správnost závěru, že jde o dohodu o narovnání podle ustanovení §585 obč. zák., dovolatel nezpochybnil ani v dovolání proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu (proto se Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí přezkumem právního posouzení odvolacího soudu v tomto ohledu nezabýval a zabývat ani nemohl), a nezpochybnil ji ani v odvolání proti novému (poslednímu) rozsudku soudu prvního stupně (argumentoval, že dohodu o narovnání nelze považovat za platnou).
Otázku, pro niž by mohlo mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam, dovolatel neotevírá ani argumentací, že soudy bez bližšího odůvodnění ignorovaly jeho námitky, podle nichž žalobce dílo dosud nepředal, dílo tudíž nebylo ve smyslu ustanovení §554 odst. 1 obchodního zákoníku provedeno a „není tedy možné požadovat zhotovitelem finanční plnění“. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zřetelně vysvětlil, že právním následkem dohody o narovnání je zánik dosavadního závazku k zaplacení ceny díla, na místo něhož vznikl závazek nový, jehož právním důvodem je dohoda o narovnání. Tento závěr plně odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 23. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008, uveřejněném pod číslem 59/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem - právním důvodem vzniku závazku. V souzené věci pak dovolatel namítá skutečnosti, jež se pojí se sporností původního, narovnáním zrušeného závazku.
Otázku zásadního právního významu nepřináší ani argument, že žaloba „jako taková“ je od počátku v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kterou dovolatel považuje za základní princip sporného řízení. Pokud tím dovolatel zpochybňuje správnost skutkového stavu věci, na němž je napadené rozhodnutí založeno, pak takovýmto způsobem přípustnost dovolání založit nelze (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, a §241a odst. 3 o. s. ř.). Směřuje-li proti správnosti právního posouzení, pak je třeba uvést, že odvolací soud dospěl k jednoznačným závěrům, nerozhodoval tedy v pochybnostech.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání prvního žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jenž by měl na náhradu právo, nevznikly v dovolacím řízení takové náklady, které by bylo možno vyhodnotit jako účelně vynaložené. Za náklady potřebné k účelnému bránění práva nelze považovat vyjádření k dovolání sepsané advokátem (a tudíž ani převzetí a přípravu zastoupení), spočívající v chybné argumentaci odkazující na změnu právní úpravy dovolání, která se v souzené věci neuplatní, a v pouhém ztotožnění se s právními závěry soudů, které v souzené věci rozhodovaly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu