ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1102.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1102/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, PSČ 140 00, proti žalovanému K. Z. , zastoupenému JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Kurzova 2376/19, PSČ 155 00, o zaplacení částky 1 533 103,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 8/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 2 Cmo 301/2011-332, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 533 103,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % denně od 1. srpna 2001 do zaplacení, a to z titulu nároků z leasingové smlouvy předčasně ukončené výpovědí z důvodu prodlení žalovaného s úhradou leasingových splátek.
Žalovaný založil svou procesní obranu na tvrzení, že předmět leasingu (nákladní automobil DAF) vrátil dodavateli, neboť neodpovídal jeho požadavkům, a na námitkách neplatnosti leasingové smlouvy z důvodu omylu a nepravosti listin a jeho podpisu na nich. Uplatnil též námitku promlčení.
Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 19. září 2008, č. j. 14 Cm 8/2005-94, žalobě vyhověl. Poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. října 2009, č. j. 2 Cmo 69/2009-156, tento jeho rozsudek zrušil, rozsudkem ze dne 6. května 2011, č. j. 14 Cm 8/2005-249, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně se ve svém v pořadí druhém rozsudku v intencích závazného názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu zabýval existencí předpokladů pro aplikaci ustanovení §40a a 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále jen „obč. zák.“), podle nichž je právní úkon relativně neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Vyšel ze souhlasných tvrzení účastníků, že mezi nimi byla dne 12. října 2000 uzavřena leasingová smlouva a žalovaný téhož dne převzal dodané nákladní motorové vozidlo. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že žalovaný převzaté motorové vozidlo vrátil společnosti SEBO, spol. s r. o., která byla dodavatelem předmětu leasingu (dále jen „dodavatel“) a také sjednávala předmětnou leasingovou smlouvu. Dodavatel žalovanému vrátil složenou zálohu ve výši 98 000 Kč a vozidlo se následně stalo předmětem další leasingové smlouvy s jiným leasingovým nájemcem. V kupní smlouvě na vozidlo, jež mělo být předmětem leasingu, uzavřené dne 12. října 2000 mezi dodavatelem jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující, je vozidlo označeno jako DAF FT 95XF380, číslo podvozku XLRTE47XSOE455277, rok výroby 1997, číslo motoru T-01586. Stejně je vozidlo popsáno v dalších listinách z téhož dne, v zápise o stavu motorového vozidla, protokolu o předání a převzetí vozidla a leasingové smlouvě.
Ze znaleckého posudku znalce z oboru písmoznalectví soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouva byla dodatečně pozměněna, a to tak, že ze smlouvy obsahující 4 listy byly k původnímu listu č. 4 následně připojeny listy č. 1 až 3. Na základě tohoto dovodil, že předmět leasingové smlouvy neodpovídá smlouvě kupní. Z provedeného dokazování (jakkoliv blíže nespecifikovaného) vzal za prokázané, že dodavatel a žalobkyně provedli zásadní zásah do kupní smlouvy tak, že první tři listy kupní smlouvy byly ohledně předmětu kupní smlouvy „nějakým způsobem manipulovány“, na základě čehož usoudil, že lze dospět k závěru, podle něhož tam popsaný předmět koupě, který byl určen pro uzavření leasingové smlouvy, byl „odlišný než ve smlouvě leasingové“. Soud prvního stupně argumentoval, že „tomuto závěru odpovídá i postoj dodavatele leasingu, tedy, že byl omyl vůči žalovanému vyvolán, když bez jakýchkoliv problémů byl předmět leasingu od žalovaného převzat a došlo k uzavření další leasingové smlouvy s třetí osobou“. Zdůraznil, že žalobkyně, která uzavřela další leasingovou smlouvu se společností CAMARO, spol. s r. o., musela vědět, že dodala žalovanému jiný předmět leasingu než jím požadovaný, a že žalovaný při převzetí vozidla nemohl zjistit, zda vozidlo má jím požadované vlastnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud bylo zasahováno do kupní smlouvy, žalobkyně musela vědět, že leasingová smlouva byla uzavřena v omylu, na čemž nic nemění pochybení žalovaného, který jednal s dodavatelem namísto s žalobkyní.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé částečně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1 392 040,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % denně od 1. srpna 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve zbývající části, tj. ohledně částky 141 063 Kč s úrokem z prodlení, tento rozsudek potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III až VI).
Odvolací soud usoudil, že neobstojí závěry soudu prvního stupně dovozené ze zjištění, že došlo k výměně prvních tří listů kupní smlouvy. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, kdy a kdo listy vyměnil, co bylo důvodem tohoto zásahu a jaké údaje o předmětu koupě kupní smlouva před jejich výměnou obsahovala, konkrétně že obsahovala ujednání o požadovaném výkonu motoru 430 HP a roku výroby 1998. Poučil proto žalovaného podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., že nemá dosud za prokázáno, jaké parametry vozidla poptával, načež žalovaný uvedl, že přímé důkazy o této skutečnosti nemá, pravdivost jeho tvrzení však vyplývá z důkazů nepřímých. Argumentoval leasingovou smlouvou, kterou následně uzavřel s firmou VB Leasing na vozidlo požadovaných parametrů, poukázal na převzetí vozidla dodavatelem při jeho vrácení, předložil doklady o řádném ukončení jiných dvou leasingových smluv na důkaz toho, že důvodem vrácení sporného vozidla nebyla jeho finanční situace, a předložil znalecký posudek, podle něhož sjednaná cena předmětu leasingu neodpovídala obecné ceně vozidla DAF 380, rok výroby 1997. Odvolací soud však ani po doplnění dokazování předloženými listinami a znaleckým posudkem neshledal prokázaným, že na původních listech kupní smlouvy byla technická specifikace předmětu koupě jiná, respektive že předmět leasingu byl specifikován výkonem motoru 430 HP a rokem výroby 1998. Nebylo tedy podle jeho názoru prokázáno, že žalovaný jednal v omylu a že žalobkyně tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Odvolací soud zdůraznil, že předmět leasingu byl v leasingové smlouvě dostatečně specifikován uvedením čísla VIN, shodným s číslem VIN uvedeným v kupní smlouvě, a uzavřel, že předpoklady pro neplatnost leasingové smlouvy z důvodu omylu podle ustanovení §49a obč. zák. naplněny nejsou. Na to navázal úvahou, že žalovaný porušil smluvní povinnosti stanovené v článku 1.3.1 věta druhá a 4.4.1 všeobecných smluvních podmínek žalobkyně (dále též jen „smluvní podmínky“), podle nichž bylo povinností leasingového nájemce informovat o výskytu vad předmětu leasingu pronajímatele a nadále platit leasingové splátky. Z článku 4.4.1 pak vyplývá oprávnění leasingového pronajímatele vypovědět leasingovou smlouvu, je-li leasingový nájemce v prodlení se zaplacením leasingové splátky.
Ohledně leasingových splátek splatných 12. listopadu a 12. prosince 2000 v celkové výši 117 204 Kč a ohledně úroků z prodlení se zaplacením první z nich za období od 13. listopadu 2000 do 31. prosince 2000 a druhé od 13. prosince 2000 do 31. prosince 2000 ve výši 5 977 Kč a dále ohledně úroků z prodlení s úhradou těchto splátek za období od 1. ledna 2001 do 15. ledna 2001 do výše 1 759 Kč odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení a pohledávku ve výši 16 123,64 Kč, jež má představovat škodu vzniklou v souvislosti s vyúčtováním pojistného, neshledal prokázanou; v tomto rozsahu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve výrocích pod body I, III, IV a VI, podle dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé pod bodem I, napadl žalovaný dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatel shledává v tom, že odvolací soud nepostupoval důsledně podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., jestliže se odchýlil od skutkových zjištění, které soud prvního stupně čerpal z listinných důkazů, aniž tyto důkazy provedl znovu, případně aniž dokazování doplnil.
Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit tím, že nepřihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a důkazy hodnotil jednotlivě, nikoliv v jejich vzájemné souvislosti. Dovolatel argumentuje, že kupní smlouvu, kterou měla v držení a soudu předložila žalobkyně, mohla pozměnit pouze ona a nikdo jiný. Za logické považuje též, že ke změně došlo až po podpisu smlouvy. Klade otázku, jak jinak si vysvětlit postup žalobkyně, která přes výzvy nepředložila znalecký posudek o ceně vozidla, který má podle svého tvrzení k dispozici, a zmařila výslech svého bývalého zaměstnance, který za ni kupní smlouvu a leasingovou smlouvu podepsal. Zdůrazňuje význam provedených nepřímých důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem má za zjevně nepřiměřené, nerespektující závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002, a ze dne 30. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu, zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatel má za to, že jednal v souladu s článkem 1.1.7 obchodních podmínek žalované, jestliže vadu předmětu leasingu uplatnil přímo u dodavatele, přičemž shledává pochopitelným, jestliže je uplatnění závažné vady spojeno s předáním předmětu leasingu. Zároveň poukazuje na dohodu o převzetí vozidla se souhlasem o převedení leasingové smlouvy, kterou uzavřel s dodavatelem dne 6. listopadu 2000 a která byla zaslána žalobkyni. Prosazuje názor, že k postoupení práv a povinností z leasingové smlouvy se souhlasem žalobkyně na společnost KAMARO, spol. s r. o. došlo (což má vyplývat z jí tvrzené a odvolacím soudem pominuté skutečnosti, že jí byla vyúčtována záloha ve výši 433.913,32 Kč, ačkoliv ji nezaplatila). Zároveň odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s otázkou, jak mohla mít žalobkyně uzavřenou leasingovou smlouvu s jiným nájemcem, totiž s uvedenou společností. Argumentuje, že buď žalobkyně s postoupením souhlasila, a pak dovolatel není ve věci pasivně legitimován, anebo měla žalobkyně dvě uzavřené leasingové smlouvy na tentýž předmět, čímž by došlo ke zmaření účelu leasingové smlouvy s ním uzavřené.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání shledává dovolací námitky nedůvodnými a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodné však není.
Námitce, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž zopakoval dokazování listinami, nelze přisvědčit. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že má-li v odvolacím řízení dojít ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně v důsledku odchylného hodnocení důkazů, vztahuje se povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy jen na důkaz výslechem svědků a účastníků, nikoli na důkaz listinou, který má jinou povahu. Vychází z úvahy, že zatímco při hodnocení důkazu výslechem svědků či účastníků spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi, apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání, jiná situace je u důkazu listinou, který se podle §129 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Vzhledem k tomu, že obsah listiny opětovným přečtením při odvolacím jednání se nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. např. rozsudek ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 997, a rozsudky ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 2. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3539/2012, ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, a ze dne 24. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, a důvody rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně založil svá skutková zjištění výlučně na důkazech listinných a nikoli na výpovědích svědků či účastníků, popřípadě znalce. Pokud jde o písemně podaný znalecký posudek znalce z oboru písmoznalectví, pak poznatek, který z něho soud prvního stupně učinil (o tom, že kupní smlouva byla pozměněna a v jakém rozsahu), odvolací soud převzal, v tomto ohledu se tedy od skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně neodchýlil. Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy dovolatel uplatnil neopodstatněně.
Námitkou, kterou dovolatel zpochybňuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu prostřednictvím kritiky úvah, jimiž odvolací soud k těmto závěrům dospěl, dovolatel oproti svému přesvědčení neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nýbrž dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 a §134 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věcí z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2564/2000).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že nepřímé důkazy nabídnuté žalovaným neumožňují učinit zjištění, podle něhož předmětem leasingu měl být podle ujednání smluvních stran nákladní automobil jiných vlastností, než byl žalovanému předán (tj. nikoliv DAF 380, rok výroby 1997, nýbrž DAF s výkonem motoru 430 HP a roku výroby 1998). Dovolatel s tímto závěrem polemizuje a prosazuje názor, že jím uplatněné tvrzení z výsledků provedeného dokazování logicky vyplývá.
Odvolacímu soudu nelze ani v tomto ohledu vytknout pochybení. Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Nejvyšší soud tu zdůraznil, že vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.
Úvahy, jejichž prostřednictvím odvolací soud dospěl ke shora uvedenému skutkovému závěru, jsou s těmito judikatorními závěry v souladu a nikterak se nepříčí závěrům dovolatelem zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002, a ze dne 30. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008; Nejvyšší soud v myšlenkových postupech odvolacího soudu rozpor s pravidly logického myšlení nehledává. Dovolatel svou argumentací – posuzováno podle jejího obsahu – neprosazuje nic jiného než závěr, podle něhož jsou jeho tvrzení vysoce pravděpodobná. Samotný výsledek úvah odvolacího soudu (závěr o tom, zda byla příslušná právně významná skutečnost prokázána či nikoliv) pak dovolacímu přezkumu vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů nepodléhá (srov. §132 o. s. ř. a k němu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 756/2013, a ze dne 24. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011).
Nad rámec uvedeného lze k tomu ještě poznamenat, že údaj o roku výroby 1997 je obsažen nejen v pozměněné části kupní smlouvy (v tom se dovolatel mýlí), nýbrž též v dalších listinách sepsaných téhož dne, v zápisu o stavu motorového vozidla a stanovení ceny a v protokolu o předání a převzetí vozidla. Žalovaný popřel pravost svých podpisů a otisku firemního razítka na těchto listinách, avšak soudem prvního stupně ustanovený znalec dospěl k závěru, že jde pravděpodobně o pravé podpisy žalovaného a že se jedná o otisky originálního razítka.
V části, v níž se podle obsahu jedná o otázky právního posouzení, si dovolatel v rovině své vlastní argumentace odporuje. Prosazuje názor, že vozidlo předal dodavateli v souvislosti s uplatněním vady, tedy v souladu se smluvními podmínkami, zároveň však argumentuje dohodou o převzetí vozidla se souhlasem o převedení leasingové smlouvy, kterou uzavřel s dodavatelem. Především však otázka, zda lze vrácení vozidla dodavateli posoudit jako „faktické“ odstoupení od kupní smlouvy, není pro rozhodnutí sporu v souzené věci významná a úvahy odvolacího soudu v tomto ohledu jsou nadbytečné. Žalobkyně přeci nevypověděla leasingovou smlouvu z důvodu tohoto jednání žalovaného (pro porušení článku 4.4.1 smluvních podmínek), nýbrž pro jeho prodlení s úhradou leasingových splátek. Ty pak byl, jak zdůraznil odvolací soud, žalovaný podle smluvních podmínek povinen platit i v případě výskytu vad předmětu leasingu.
Vzhledem k závěru odvolacího soudu, že se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzení o dodání jiného než sjednaného vozidla, mají povahu pouhého obiter dictum též dovolatelem zpochybňované úvahy odvolacího soudu o tom, že bylo v možnostech žalovaného jako profesionála posoudit, zda přebírané vozidlo splňuje jím požadované parametry.
Nezbývá tedy než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek, jimiž je vzhledem k ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. závazně vymezen kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu, je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Vady řízení uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny, se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo zamítnuto, je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 13 900 Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013, neboť úkon byl učiněn 10. dubna 2013, (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2 982 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 17 182 Kč je dovolatel povinen žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu