ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1528.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1528/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce L. N. , zastoupeného Mgr. Závišem Löffelmannem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalované Famade Prague s. r. o. , se sídlem v Praze 4 - Záběhlicích, Dunická 3143/4, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 24132021, zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Celetná 554/4, PSČ 110 00, o neplatnost smlouvy o prodeji podniku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 104/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2014, č. j. 1 Cmo 80/2014-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jak je tomu v souzené věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či např. též usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Těmto požadavkům dovolatel nedostál. Argumentuje sice tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud „zejména“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, odkazuje však na „výše uvedené judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky“, aniž bylo v textu dovolání jakékoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu označeno. Příslušné judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, tak nejsou v dovolání nikterak označeny.
Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dnem 24. prosince 2014.
Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit, že v rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o platnosti rozhodčí doložky, obsažené ve smlouvě o prodeji podniku dovolatele uzavřené 21. září 2011, prostřednictvím argumentu, že doložka nesplňuje podmínku stanovenou v §3 odst. 5 a 6 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ačkoliv odstavce 3 až 6 byly do ustanovení §3 doplněny až zákonem č. 19/2012 Sb. s účinností od 1. dubna 2012 a vztahují se na rozhodčí smlouvy uzavřené pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu