ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1746.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1746/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128, čp. 222, PSČ 120 21, identifikační číslo osoby 60 19 28 52, proti žalovaným 1) L. S. , zastoupenému Mgr. Petrou Kněžourovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, 2) M. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Staňkova 922/44 a 3) B. I. C. , o zaplacení částky 262.083,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 207/2008, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 18 Co 373/2011-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalované 2) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 5. května 2010, č. j. 48 C 207/2008-91, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 283.788,78 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku a náhradu nákladů řízení (změnil jej pouze ohledně míry účasti jednotlivých žalovaných na plnění tak, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních žalovaných) [první výrok] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [druhý výrok].
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu k žalované 2) byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. Soud prvního stupně respektoval, že základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze přiznat žalobou požadované plnění. Jestliže se žalovaná 2) ve stanovené lhůtě na řádně doručenou výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. k žalobě nevyjádřila, ani nesdělila důvod, který by jí bránil ve vyjádření, ač byla o důsledcích nevyjádření se poučena, rozhodl soud prvního stupně v souladu s procesním právem, pokud ve vztahu k žalované 2) žalobě vyhověl bez ohledu na vyjádření a kompenzační námitku uplatněnou osm měsíců po uplynutí lhůty k vyjádření a vzniku fikce uznání nároku. S odkazem na §205b o. s. ř. odvolací soud zdůraznil, že podle tohoto ustanovení jsou u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání odvolacím důvodem jen vady uvedené v ustanovení §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání. Žalovaná 2) v odvolání neuplatnila námitky zpochybňující splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání a ani netvrdila, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Námitka, že soud prvního stupně nevzal v úvahu kompenzační projev žalované, mezi odvolací důvody taxativně vymezené ustanovením §205b o. s. ř. nepatří, a proto nemohla být ani důvodem ke zrušení rozsudku pro uznání. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že v něm upravil míru účasti jednotlivých žalovaných na plnění, jinak jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky „rozsudku pro uznání ve vztahu k vzájemnému návrhu, v tomto případě pak kompenzační námitky“. Namítá, že soudy obou stupňů přistupovaly k dané problematice schematicky a bez hlubší analýzy jednotlivých institutů v platné právní úpravě. Podrobně se zabývá „teleologickým významem“ institutů vzájemného návrhu podle ustanovení §97 o. s. ř. a kompenzační námitky podle ustanovení §98 o. s. ř. Podle jejího názoru není rozsudek pro uznání v kontradiktornosti s kompenzačním projevem, nota bene eventuálním. Vzhledem k tomu, že podala svůj kompenzační projev pouze do výše žalovaného nároku in eventum, jde zcela zjevně o její obranu. Odkazujíc na konkrétní judikaturu Ústavního soudu uvádí, že kompenzační námitka v době před vynesením rozsudku pro uznání není žádným zákonným ustanovením zapovězena, a dospívá k závěru, že fikce uznání nároku po marném uplynutí lhůty podle ustanovení §114b o. s. ř. neumožňuje soudu nepřijmout kompenzační projev, tato možnost je „zastavena“ teprve vyhlášením rozsudku pro uznání. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že svou kompenzační námitku uplatnila včas.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Ač dovolatelka výslovně nevymezila rozsah, v němž rozsudek odvolacího soudu napadá, z obsahu dovolání je zřejmé, že své námitky směřuje proti potvrzující části výroku ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelka, byť zastoupena advokátem, neoznačila uplatněný dovolací důvod odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu. Z obsahu dovolacích námitek lze však dovodit, že nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelkou formulovaná otázka „rozsudku pro uznání ve vztahu k vzájemnému návrhu, v tomto případě pak kompenzační námitky“, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil a její řešení tudíž není pro napadené rozhodnutí určující. Posouzením kompenzační námitky obsažené ve vyjádření dovolatelky se odvolací soud nezabýval, neboť vyjádření dovolatelka podala po lhůtě určené soudem prvního stupně. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná 2) v odvolání neuplatnila námitky zpochybňující splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání a ani netvrdila, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, dovodil, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě určené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů nebrání vydání rozsudku pro uznání ani vzájemný návrh žalované 2), uplatněný v opožděně podaném vyjádření, a to i v případě, že bylo možno posoudit vzájemný návrh do výše žalobou uplatněné pohledávky jako obranu proti návrhu, tedy jako započtecí úkon (srov. §98 o. s. ř.). Nejvyšší soud vyložil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v případě, kdy se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani v této lhůtě nesdělil soudu, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, nemohl se soud při vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) zabývat později vznesenou námitkou započtení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2005, sp. zn. 29 Odo 282/2003).
Jelikož dovolání žalované 2) není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované 2) bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu