ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1894.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1894/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PRIMA spol. s r. o. , se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Bratří Štefanů 973/63a, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 00486361, zastoupené JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, PSČ 500 02, proti žalované STAVCONSULT PROJEKT a. s. , se sídlem v Praze 2, Vinohradská 365/10, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28207696, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359/4, PSČ 500 03, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 16/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. srpna 2014, č. j. 22 Co 312/2014-359, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. března 2014, č. j. 11 C 16/2013-311, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí při řešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení spoluvlastnického práva k „dílu“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že „tato konkrétní právní otázka v rozhodovací praxi nebyla dosud vyřešena“.
Žádná z dovolatelkou vymezených otázek procesního práva kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje.
Při řešení otázky, zda je existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení spoluvlastnictví vyloučena šikanózní povahou podané žaloby (tj. šikanózním výkonem práva ze strany žalobkyně), se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodklonil, ba naopak, je s ní v plném souladu. Žádná z dílčích otázek, na jejichž řešení spočívá napadené rozhodnutí, není přitom otázkou, na niž by nebylo lze nalézt odpověď v dosavadní judikatuře.
Nejvyšší soud především ve svých rozhodnutích vychází důsledně z názoru, že šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného (srov. např. rozsudky ze dne 7. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, a ze dne 22. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 4153/2008, a usnesení ze dne 21. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). Tento závěr pak Nejvyšší soud zdůraznil i v usnesení ze dne 18. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007, obsahujícím dovolatelkou akcentovaný závěr, že ve výjimečném případě by nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva.
Argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka prosazuje názor o šikanózní podstatě předmětné žaloby, vychází z nepochopení podstaty a účelu výhrady vlastnického práva.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že podstatou výhrady vlastnického práva je odklad (suspenze) nabytí vlastnického práva nabyvatelem věci, jehož účelem je posílení právního postavení zcizitele a funkční zajištění, že mu bude zaplacena cena (srov. např. rozsudek ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněný pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4470/2010, jímž argumentuje odvolací soud), tj. ochrana práva zhotovitele na zaplacení ceny díla (srov. rozsudek ze dne 29. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3863/2009).
Na tom, že žalobkyně má zájem pouze na zaplacení, tak není nic pozoruhodného; bylo by naopak nestandardní, kdyby tomu tak nebylo. Sjednáním výhrady vlastnického práva prodávající či zhotovitel nesleduje záměr zůstat vlastníkem, popřípadě spoluvlastníkem věci, nýbrž zajistit, že mu bude zaplaceno. „Tlak na úhradu požadované pohledávky“ cestou uplatnění výhrady vlastnického práva tedy nemůže být sám o sobě šikanózní; to je přeci smyslem sjednání výhrady vlastnického práva. Už vůbec pak nelze dovozovat šikanózní povahu žaloby ze sdělení žalobkyně, že v případě úhrady zůstatku ceny vezme tuto žalobu zpět. Vždyť kdyby tak neučinila, musela by být žaloba bez dalšího zamítnuta pro nedostatek její aktivní věcné legitimace. V takovém případě by totiž již nebylo žádných pochybností, že vlastnické právo k předmětu díla přešlo na dovolatelku v plném rozsahu.
Dovozovat šikanózní povahu výkonu práva z toho, že určovací žaloba se původně (zjevně nedůvodně) vztahovala i k pozemkům, na nichž bylo dílo zhotoveno, postrádá logiku, zejména v situaci, kdy žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu ještě v řízení před soudem prvního stupně zpět.
Šikanózní charakter nelze dovozovat ani z toho, že je „selektivně“ žalován toliko dovolatel, je-li podle zjištění dovolacího soudu vlastnické právo ke všem sporem dotčeným nemovitostem v katastru nemovitostí zapsáno výlučně pro dovolatelku. Z téhož důvodu se pak jako zjevně nedůvodný jeví též argument, že odvolací soud se ve svých úvahách odchýlil od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, a ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, podle nichž naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemůže být dán, jestliže žaloba nesměřuje proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí.
Argument, jehož prostřednictvím dovolatelka prosazuje názor, že žaloba musela směřovat i vůči vlastníkům bytových jednotek v dovolání označených, na které již vlastnictví převedla a platnost jejichž nabývacích titulů je uplatněním výhrady vlastnického práva zpochybněna, neobstojí z toho důvodu, že případný určovací výrok se těchto jednotek týkat nebude a závazný bude jen pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.). Způsobem, jakým se vypořádal s touto otázkou, se odvolací soud oproti očekávání dovolatelky od závěrů již citovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1319/96 a sp. zn. 30 Cdo 1677/2007 neodchýlil.
Nejvyššímu soudu není zřejmé, z čeho dovolatelka dovozuje, aniž to jakkoliv zdůvodňuje, pro ni zjevnou nelogičnost souběžného uplatnění nároku na zaplacení zůstatku ceny díla a požadavku na určení spoluvlastnického práva zhotovitele, založeného na tvrzení, že byla dosud zaplacena jen část ceny díla, předmět díla je tudíž ve spoluvlastnictví zhotovitele a objednatele, přičemž objednatel spoluvlastnický vztah zhotovitele k dílu popírá. Sjednání výhrady vlastnického práva a jeho důsledky v právních vztazích (trvání vlastnického práva prodávajícího či zhotovitele až do úplného zaplacení kupní ceny či ceny díla) přeci nebrání (nemůže bránit) prodávajícímu či zhotoviteli v uplatnění nároku na zaplacení. Vždyť tím, že je (dosud) vlastníkem, popř. spoluvlastníkem, není saturován; prodává proto, aby převedením vlastnického práva získal peněžní plnění, a dílo zhotovuje nikoliv proto, aby si jeho předmět ponechal, nýbrž aby obdržel cenu za jeho zhotovení. Skutečnost, že je stále vlastníkem, popř. spoluvlastníkem, je v případě, že druhá smluvní strana je v prodlení se zaplacením ceny, projevem realizace zajišťovací (v pojetí dovolatelky „nátlakové“) funkce výhrady vlastnického práva a svou podstatou jde o řešení nouzové, zpravidla toliko dočasné. Úvahy odvolacího soudu v této otázce, ústící v závěr, že obě žaloby obstojí vedle sebe, jsou naprosto správné a od judikatury Nevyššího soudu, vymezující předpoklady existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ať již judikatury dovolatelkou označené či jiné, se v žádném ohledu neodchylují. Věc je do té míry zřejmá, že se tu ve skutečnosti žádná otázka vyžadující řešení dovolacím soudem neotevírá, nehledě na to, že bylo-li řízení o zaplacení zůstatku ceny díla, jak tvrdí dovolatelka, dne 25. dubna 2013, tedy ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně), zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, pak tu v době rozhodování odvolacího soudu souběh řízení již nebyl a na řešení, zda je vyloučen či nikoliv, napadené rozhodnutí nezávisí, bez zřetele na to, že se odvolací soud touto otázkou pro úplnost zabýval.
Z téhož důvodu nevedou k závěru o přípustnosti dovolání ani odkazy dovolatelky na judikatorní závěry, podle nichž žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. V souzené věci nejde o situaci, v níž žalobou požadované určení práva nebo právního vztahu může být – a zásadně býti má – řešeno jako předběžná otázka v řízení o žalobě na plnění. Zde je tomu přesně naopak; případný pravomocný rozsudek ukládající dovolatelce povinnost k zaplacení dlužné části ceny díla by řešil otázku, jež by byla předběžnou otázkou v řízení o určení spoluvlastnického práva. Odvolací soud správně vysvětlil, že ani takový přisuzující rozsudek sám o sobě, ale až jeho splnění, by vedl k úplnému přechodu vlastnického práva k předmětu díla na dovolatelku.
Totéž se týká judikatorních závěrů, podle nichž žaloba na určení není opodstatněna tam, kde by nesloužila potřebám praktického života. Jestliže odvolací soud v této otázce akcentoval, že rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí je nutným podkladem pro změnu v zápisu v katastru nemovitostí, je jeho právní posouzení v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 27. července 2007, sp. zn. 33 Odo 692/2005). V rozsudku ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 5064/2008, Nejvyšší výslovně zdůraznil, že naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je dán již existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisů v katastru nemovitostí a podle stavu, který zde je v důsledku smlouvy uzavřené mezi účastníky. Na tom nic nemění dovolatelkou zdůrazněná skutečnost, že jediným skutečným zájmem žalobkyně je zaplacení tvrzeného nedoplatku ceny díla a že žalobkyně požadovaným určením sleduje cíl posílit své postavení věřitele; to odpovídá shora vysvětlenému účelu výhrady vlastnického práva.
Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud neodchýlil ani při výkladu smlouvy. Postupoval striktně podle pravidel formulovaných ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, rozsudek ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000). Vypořádal se též s tím, na čem dovolatelka zakládá svou polemiku s jeho závěry, totiž že žalobkyně po určitou dobu sjednanou výhradu vlastnického práva neuplatňovala a nebrojila proti postupu dovolatelky, a jeho úvahám nelze co do logiky a přesvědčivosti ničeho vytknout.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu