ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1961.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1961/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalované Ing. I. K. , zastoupené JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, o zaplacení částky 2,367.041,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 230/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2012, č. j. 14 Co 46/2009-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. března 2008, č. j. 7 C 230/2004-118, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,367.041,52 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. února 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. března 2009, č. j. 14 Co 46/2009-145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. července 2012, č. j. 32 Cdo 2918/2010-211, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze, jsa vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky není neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a.s. (dále jen „IPB, a.s.“) a žalovaná uzavřely 4. ledna 1999 podle ustanovení §524 obč. zák. smlouvu o postoupení pohledávky, ve znění dodatků č. 1 až 3 (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o postoupení pohledávky“), za společností ARCADE, spol. s r.o., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou je žalovaná. Žalovaná se zavázala za pohledávku zaplatit úplatu ve výši 5,394.155,- Kč v dohodnutých splátkách, přičemž podle článku III. smlouvy se měla stát věřitelkou až dnem úplného zaplacení dohodnuté úplaty. V článku VI. smlouvy bylo dohodnuto právo postupitelky v případě nezaplacení jedné splátky od smlouvy odstoupit a v tomto případě i právo inkasovat z účtu žalované částku 1,000.000,- Kč jako smluvní pokutu. Pohledávka na zaplacení úplaty přešla prodejem podniku IPB, a.s. na žalobkyni, jež se domáhá zaplacení zbývající části úplaty ve výši 2,367.041,52 Kč za postoupení pohledávky.
Odvolací soud nepovažoval žádné ujednání smlouvy za rozporné s dobrými mravy. Ujednání o možnosti postupitelky odstoupit od smlouvy nezpůsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran a nezakládá pro postupitelku nové právo, které by nevyplývalo ze zákona (§48 odst. 1 a §517 odst. 1 obč. zák.). Ustanovení článku III. smlouvy o okamžiku přechodu pohledávky nelze považovat za neplatné, neboť zákon takovou dohodu nevylučuje. Není ani rozporné s dobrými mravy, jestliže se postupitelka chrání tím, že okamžik přechodu pohledávky váže na úplné zaplacení úplaty postupnicí. Žalované nepřisvědčil ohledně námitky, že žalobkyně požaduje úroky z úroků, a to s odůvodněním, že předmětem řízení je úplata za postoupení pohledávky, která je jistinou a nikoli úrokem.
Odvolací soud neshledal rozporné s dobrými mravy jednání žalobkyně, která podala žalobu o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru proti dlužnici poté, co dlužnice - společnost ARCADE, spol. s r.o., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou je žalovaná - přestala plnit povinnosti ze smlouvy o úvěru a žalovaná přestala plnit povinnosti ze smlouvy o postoupení pohledávky. Žalobkyně uvedeným postupem pouze chránila svá práva, neboť je dosud věřitelkou pohledávky, a zároveň zabránila promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru.
Nepřisvědčil ani tvrzení, že žalobkyně se domáhá plnění z jednoho titulu na dvou subjektech. Pokud žalovaná splní své povinnosti ze smlouvy o postoupení pohledávky, ztratí žalobkyně aktivní legitimaci ve sporu se společností ARCADE, spol. s r.o. Jestliže naopak žalobkyně vymůže svou pohledávku za společností ARCADE, spol. s r.o., zanikne dluh splněním, a tudíž zanikne i pohledávka, která byla předmětem smlouvy o postoupení a která dosud pro odkládací podmínku nepřešla na žalovanou. Plnění žalobkyně, která se zavázala převést pohledávku na žalovanou po zaplacení úplaty, se stane nemožným s dalšími následky podle ustanovení §575 a násl. obč. zák. Nelze tedy učinit závěr, že by žalobkyně mohla získat plnění z obou smluv současně, tedy vymoci pohledávku ze smlouvy o úvěru a získat i úplatu ze smlouvy o postoupení pohledávky od žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka považuje za správný závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 31. července 2012, č. j. 32 Cdo 2918/2010-211, jímž bylo v této věci rozhodnuto o dovolání žalobkyně, že jí namítané skutečnosti nemohou mít za následek neplatnost smlouvy podle ustanovení §39 obč. zák., ale že může jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Má však za to, že odvolací soud se s tímto právním názorem vypořádal nesprávně.
Podle jejího názoru je „zcela utopická“ argumentace odvolacího soudu, podle níž jednání žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, protože žalobkyně nemůže získat plnění z obou smluv současně. Dovolatelka namítá, že není schopna nejen pohledávku zcela splatit, ale vůbec cokoliv uhradit. Již před deseti lety nastala patová situace, kdy dlužnice ze smlouvy o úvěru ani ona nejsou schopny svým závazkům dostát, věřitelka však na zaplacení trvá a není situaci ochotna řešit, když odmítá „od nereálných smluv odstoupit nebo je jinak ukončit“. Nadále si přitom připisuje „úroky z úvěru, trestní úroky a úroky z prodlení“. Společnost ARCADE, spol. s r.o. si v roce 1994 půjčila částku 3,500.000,- Kč, uhradila 2,000.000,- Kč a poté se dostala do platební neschopnosti. Dovolatelka uhradila na základě smlouvy o postoupení pohledávky dalších 3,200.000,- Kč, než se i ona dostala do platební neschopnosti, která je trvalá. Žalobkyně již obdržela více než pět miliónů korun za poskytnutých 3,500.000,- Kč úvěru, a přesto si stále připisuje úroky. Přitom má na svém účtu od roku 2000 částku 3,200.000,- Kč, kterou obdržela podle smlouvy o postoupení pohledávky, aniž by poskytla jakékoli plnění. Částka, kterou disponuje, je vyšší než zůstatek jistiny na vymáhaném úvěru, z kterého bance plynou již téměř dvacet let úroky z úvěru a trestní úroky, které by při vypovězení smlouvy o úvěru a vedení zůstatku na vymáhacím účtu neběžely. Právní předchůdkyně žalobkyně postupovala nestandardně, když postoupila pohledávku, aniž by úvěr zesplatnila, a žalobkyně v tomto úvěrovém vztahu pokračuje.
Dovolatelka spatřuje jednání žalobkyně za rozporné s dobrými mravy ve skutečnosti, že ač zaplatila za postoupení pohledávky 3,200.000,- Kč, nebylo jí do současné doby poskytnuto žádné plnění (přestože zaplatila tři pětiny dohodnuté úplaty, nebyly na ni převedeny tři pětiny pohledávky) a žalobkyně odmítá tento stav jakkoli řešit, např. ukončením smluvního vztahu a vrácením alespoň části uhrazených peněz, ač ví, že dovolatelka nic doplatit nemůže. Situace se v důsledku přístupu žalobkyně stala trvale neřešitelnou a dovolatelka se z výše uvedených důvodů považuje za poškozenou. Žalobkyně má v držení celou pohledávku za společností ARCADE, spol. s r.o. a „má tedy v držení vše, co v držení v tuto chvíli mít může a dovolatelka nemá nic a nic mít nikdy nebude, protože doplatit pohledávku je pro ni nemožné“.
Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání nebylo shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť judikatura dovolacího soudu je v otázce, jež je určující pro napadené rozhodnutí, tedy v otázce, kdy lze považovat výkon práva za rozporný s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., dlouhodobě ustálena. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, nebo rozsudek ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, který je veřejnosti dostupný - stejně jako níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách). Dovodil, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních pravidel chování, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 1257/2013).
Aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by měla náležet převažující měrou soudům nižších stupňů. Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Odvolací soud nepokládal výkon práva žalobkyně na zaplacení dluhu z úvěru za rozporný s dobrými mravy, neboť podáním žaloby k soudu pouze chránila svá práva, když uvedeným jednáním zabránila promlčení předmětné pohledávky, a navíc jí takový postup umožňuje smlouva o postoupení pohledávky, neboť je stále věřitelkou pohledávky. Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že to byla žalovaná, která přestala plnit povinnosti ze smlouvy o postoupení pohledávky, a společnost ARCADE, spol. s r.o., která přestala plnit povinnosti ze smlouvy o úvěru. Odvolací soud žalované nepřisvědčil ani ohledně dalšího tvrzení, kterým odůvodňovala rozpor s dobrými mravy, totiž že se žalobkyně domáhá plnění z jednoho titulu na dvou subjektech, když vysvětlil, že není možné, aby žalobkyně získala plnění z obou smluv současně. Neshledal-li proto odvolací soud důvody pro odepření ochrany výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, posoudil otázku aplikace korektivu dobrých mravů podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou soudní praxí.
Nelze přehlédnout, že poskytnutí soudní ochrany dovolatelce by znamenalo odepřít soudní ochranu žalobkyni, jež se jako věřitelka domáhá zaplacení dlužné částky a na ekonomické situaci dovolatelky se nijak nepodílela. Výkon práva nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že dlužnice nejsou schopny dostát svým závazkům z důvodů na své straně. Při takovém pojetí aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. by v podstatě bylo v rozporu s dobrými mravy jednání každého věřitele, který se domáhá soudní cestou zaplacení své pohledávky.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu