ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2121.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2121/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PLEMENÁŘSKÉ SLUŽBY a. s. , se sídlem v Otrokovicích - Kvítkovicích, U Farmy 275, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 46979964, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlech, Masarykovo náměstí 220, PSČ 763 61, proti žalované ŽIVA VRBICE s. r. o. , se sídlem ve Vrbicích 348, okres Břeclav, PSČ 691 09, identifikační číslo osoby 48906395, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, PSČ 602 00, o zaplacení částky 158 536 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 328/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2014, č. j. 47 Co 142/2013-448, ve znění opravného usnesení ze dne 9. dubna 2015, č. j. 47 Co 142/2013-490, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2014, č. j. 47 Co 142/2013-448, ve znění opravného usnesení ze dne 9. dubna 2015, č. j. 47 Co 142/2013-490, se ve výrocích o nákladech řízení pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. prosince 2012, č. j. 8 C 328/2006-412, v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku pod bodem III, jímž byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů řízení placených státem (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 55 414,80 Kč, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované se náhrada nákladů nepřiznává (výrok pod bodem II), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9 389,60 Kč (výrok pod bodem III).
Důvodem zamítnutí žaloby bylo, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran skutečností opodstatňujících závěr, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila.
Žalobkyně založila uplatněný nárok na tvrzení, že s podnikatelem Ing. J. K. uzavřela dvě kupní smlouvy, na jejich základě mu předala plemenné prasničky, individuálně označené tzv. vrubováním, dne 13. července 2005 12 kusů a dne 9. listopadu 2005 18 kusů. Protože byla sjednána výhrada vlastnického práva a Ing. K. kupní cenu nezaplatil, zůstaly prasničky v jejím vlastnictví. Tyto skutečnosti byly v řízení prokázány, stejně jako to, že předmětná zvířata byla Ing. K. zařazena do stáda, které obhospodařoval a které měl pronajato od žalované, a že toto stádo poté, co Ing. K. dne 28. června 2006 zemřel, převzala žalovaná. Uplatnění práva na peněžité plnění žalobkyně založila na předpokladu, že vzhledem k běhu času již žalovaná nemá předmětné prasničky ve své dispozici.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že Ing. K. měl předmětné prasničky ve svém chovu ke dni své smrti a že je tedy spolu se stádem převzala žalovaná.
Měnící výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud opřel o názor, že v souzené věci jde s ohledem na okolnosti, které vedly k uplatnění nároku, o případ zvláštního zřetele hodný v intencích ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zdůraznil, že žalobkyně prokázala, že její prasničky byly zařazeny do stáda, které po smrti Ing. K. převzala žalovaná, předpokládala tudíž, že žalovaná převzala i její zvířata a že tato skutečnost vyjde najevo výslechem svědků, čtením zápisu o předání zvířat či zápisu o tehdy provedené inventuře stáda. Teprve v průběhu řízení vyšlo najevo, že tyto důkazy buď neexistují anebo tvrzenou skutečnost neprokazují. Podle mínění odvolacího soudu se jedná o situaci, v níž strana nesoucí důkazní břemeno objektivně neměla přístup k relevantním informacím a důkazům, neboť ty byly v dispozici druhé strany, a ta pak k objasnění skutku svým vystupováním v průběhu řízení nijak nepřispěla. Zavázat žalobkyni k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně se za těchto okolností odvolacímu soudu jevilo jako nepřiměřená tvrdost.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně napadla žalovaná dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí se odchyluje od judikatury Nejvyššího soudu stanovící podmínky a meze uplatnění korektivu obsaženého v ustanovení §150 o. s. ř. a současně se jedná i o otázku, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Má se jednat o otázky,
a) „zda lze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný dle ustanovení §150 o. s. ř. důvody, proč strana neuspěla ve sporu, nebo toto ustanovení pouze mírní dopady placení nákladů řízení do sociální sféry účastníka řízení“, a
b) „zda lze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný pouze to, že strana nesoucí důkazní břemeno objektivně neměla přístup k relevantním informacím a důkazům (což věděla od samého počátku sporu) a že žalobu pouze zkusila (co kdyby to náhodou vyšlo)“.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vyšel pouze z jednoho z aspektů věci, z přístupu k důkazům, jenž je ostatně kriteriem „naprosto nevhodným“, a vůbec se nezabýval majetkovými, sociálními a osobními poměry účastníků řízení, čímž se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, či ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ). Poukazuje na to, že žalobkyně je akciovou společností, pro niž zaplacení nákladů řízení neznamená značný zásah do její majetkové sféry. Argumentuje, že ve sporu, který nevyvolala, se bránila proti nedůvodné žalobě a teď je za to potrestána, přišla o více než 100 000 Kč, což vnímá jako extrémní nespravedlnost. Zpochybňuje relevantnost kritéria, že „nespolupracovala s žalobkyní na jakémsi hledání důkazů“, zdůrazňujíc, že by taková povinnost musela existovat.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůrazňuje způsob, jakým žalovaná provedla inventuru, jakož i to, že žalovaná neprojevila zájem předložit doklady prokazující, jak bylo s prasničkami naloženo, a popírala nejen, že prasničky byly do stáda zařazeny, nýbrž i vlastnické právo žalobkyně nebo dodání prasniček Ing. K.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky, které dovolatelka předkládá, otázkami v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenými nejsou; v tom dovolání přisvědčit nelze. Dovolatelka má však pravdu v tom, že odvolací soud se při výkladu a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v jí naznačených otázkách od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil.
Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi v této otázce měnit (posoudit ji jinak), pojí se s takovým závěrem o přípustnosti dovolání též jeho posouzení jako důvodného.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Ustanovení §150 o. s. ř. stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem formulovaným v komentářové literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005), podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Těmito závěry, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě dalších svých rozhodnutí, včetně těch, jimiž argumentuje dovolatelka, a též v rozsudku ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - v souzené věci neřídil důsledně.
Dovolatelka odvolacímu soudu po právu vytýká, že nevycházel z posouzení všech okolností konkrétního případu, jestliže nevzal vůbec zřetel na majetkové poměry účastníků a nehodnotil tudíž ani, jak se aplikace ustanovení §150 o. s. ř. dotkne jejích majetkových poměrů jako oprávněného (v řízení úspěšného) účastníka.
Za rozhodující však Nejvyšší soud považuje, že okolnosti, na nichž odvolací soud založil aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., samy o sobě nijak významně nevybočují ze standardních poměrů sporného civilního procesu, jenž je v rovině zjišťování skutkového stavu věci založen na zásadě, že žalobce je povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž lze dovodit žalobou uplatněný nárok, a na žalovaném je, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, na nichž staví svou procesní obranu, a že účastníka, jenž svou procesní povinnost nesplní (neunese břemeno tvrzení či důkazní břemeno), stihnou, a to bez zřetele na důvody, nepříznivé procesní důsledky, totiž neúspěch ve sporu. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí toliko takové okolnosti, pro které by se nejen jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, nýbrž zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013). Opřel-li odvolací soud závěr o tom, že lze spravedlivě požadovat na dovolatelce, aby náklady vynaložené na úspěšnou procesní obranu nesla ze svého, toliko na úvaze, že svým vystupováním v průběhu řízení nijak nepřispěla k objasnění skutku, jinými slovy řečeno, že nepřispěla ke splnění důkazní povinnosti zatěžující její protistranu ve sporu, pak takové posouzení ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (a zejména též Ústavního soudu) neobstojí.
Nezbývá tedy než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správné a předpoklady pro jeho změnu podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. ve věci splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v měnícím výroku pod bodem II, jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem III (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu