ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2770.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2770/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně United Energy, a.s. , se sídlem v Mostě, Teplárenská 2, PSČ 434 03, identifikační číslo osoby 27309959, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti žalované Trim Corporation, a.s. , se sídlem ve Vinařicích, Pod Horkou 1, PSČ 273 07, identifikační číslo osoby 26423880, zastoupené Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, o zaplacení 1 267 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 194/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2014, č. j. 1 Cmo 332/2013-121, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2014, č. j. 1 Cmo 332/2013-121, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou (po provedení zápočtu vzájemně se kryjících pohledávek) zaplacení žalované částky jako zbytku smluvní pokuty za prodlení žalované (za období od 1. května 2009 do 2. října 2009) s dokončením díla v dohodnutém termínu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 48 Cm 194/2010-91, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. října 2008 byla mezi účastnicemi uzavřena smlouva o dílo, kterou kvalifikoval jako platnou smlouvu o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (zrušeného zákona č. 513/1991 Sb. – dále jen „obch. zák.“). V ní se žalovaná v postavení zhotovitele zavázala provést pro žalobkyni v postavení objednatele dílo „Implementace změn vyplývajících z auditu provozní výkonnosti obchodní společnosti UEPN a.s.“ za dohodnutou cenu 2 280 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“); termín ukončení všech prací byl dohodnut na 3. duben 2009. V jejím článku 5.2. si účastnice platně sjednaly smluvní pokutu 0,5 % z celkové ceny díla za každý i započatý den prodlení. V dodatku ke smlouvě byl stanoven termín ukončení prací na 30. duben 2009 a bylo dohodnuto, že výsledná písemná zpráva bude předána objednateli do 3. dubna 2009. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z důvodu prodlení žalobkyně s úhradou ceny dílčího plnění žalovaná od smlouvy platně odstoupila. Tvrzené prodlení žalované s plněním díla vylučuje podle názoru soudu jednak předchozí prodlení žalobkyně s úhradou řádně vystavené faktury a jednak skutečnost, že žalovaná své závazky ze smlouvy postupem podle §555 odst. 1 obch. zák. splnila. Ačkoli již nebyl mezi účastnicemi podepsán žádný dílčí předávací protokol, žalovaná ve smyslu příslušného smluvního ujednání průběžně projednávala postup prací s vedoucími pracovníky žalobkyně a umožnila jim s dokončeným dílem nakládat. Žalobkyně přitom v řízení neprokázala, že by takto provedené dílo bylo nedokončené či že by trpělo vadami. Soud prvního stupně proto žalobu pro nedůvodnost zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a řízení, které mu předcházelo, ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který označil za úplný, přesný a v rozsahu dostatečném pro učinění správného právního závěru. Závěr o skutkovém stavu věci nedoznal změn ani v odvolacím řízení, v němž odvolací soud opakoval dokazování listinami vyjmenovanými v odůvodnění rozhodnutí. Vadu řízení, jíž se soud prvního stupně dopustil při zjišťování skutkového stavu při provádění důkazu výslechem předsedy představenstva žalobkyně, nepovažoval za důvod pro kasaci přezkoumávaného rozhodnutí, neboť skutková zjištění plynoucí z uvedeného dokazování nebyla pro soud prvního stupně (ani pro soud odvolací) rozhodující pro právní posouzení věci.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o platně uzavřené smlouvě o dílo mezi účastnicemi, a to včetně v ní obsažené dohodě o smluvní pokutě, že „v případě nesplnění termínů plnění uvedených v článku 2 této smlouvy je zhotovitel povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny díla, a to za každý i započatý den prodlení“, která plně odpovídá požadavkům ustanovení §544 a násl. občanského zákoníku (zrušeného zákona č. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud však již nesdílí názor soudu prvního stupně o tom, že prodlení žalované bylo vyloučeno též předchozím prodlením žalobkyně s úhradou předmětné faktury, neboť takový důsledek vzájemně podmíněných plnění ve smlouvě o dílo dohodnut nebyl. V souzené věci nelze podle odvolacího soudu rovněž uvažovat o tom, že by prodlení žalované mohlo být důsledkem jejího vadného plnění. Je tomu tak proto, že podmínkou vzniku práv z odpovědnosti za vady díla je jeho předání objednateli a v souzené věci dílo ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák. provedeno nebylo. Podle odvolacího soudu, vycházejícího z ujednání v článku 2.4. smlouvy o dílo ve znění jejího dodatku, by bylo možné uvažovat o ukončení díla až v souvislosti s vypracováním „výsledné písemné zprávy zahrnující komplexní vyhodnocení celého procesu implementace změn dle čl. 1 odst. 1.4. této smlouvy, která bude objednateli předána ve třech výtiscích a bude projednána s objednatelem do 3. 4. 2009.“ Povinnost protokolární přejímky jak celého díla, tak i jeho dílčích plnění lze přitom dovodit z článků 4.5. a 4.6. uzavřené smlouvy.
Z výsledků provedeného dokazování je podle odvolacího soudu zřejmé, že poslední předávací protokol dílčího plnění byl mezi účastnicemi uzavřen dne 23. března 2009, po tomto termínu již žádné dílčí plnění (ani celé dílo) protokolárně předáno nebylo. Pokud jde o „Závěrečnou zprávu projektu implementace změn ve společnosti United energy, a.s.“ ze dne 29. dubna 2009, žalovaná touto listinou, kterou byl proveden důkaz v řízení před soudy obou stupňů a jejíž pravost nebyla žalobkyní zpochybňována, disponuje. Jestliže se žalobkyně podanou žalobou domáhá zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované až od 1. května 2009, jsou podle odvolacího soudu právně bezvýznamné rozdílné argumentace obou účastnic řízení o termínu předložení závěrečné zprávy (3. 4. 2009 nebo 30. 4. 2009). Odvolací soud se při řešení této otázky ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně o tom, že dle dodatku ke smlouvě o dílo je v článku 2.1. pro termín ukončení prací rozhodné datum 30. dubna 2009, přičemž termín 3. duben 2009 v článku 2.4. byl bez zjevného úmyslu oproti původní smlouvě ponechán neupraven.
Odvolací soud založil svůj závěr o aplikaci §370 obch. zák. a tedy vyloučení prodlení žalované s provedením díla na zjištěních z e-mailové korespondence účastnic vedené v období od 27. dubna 2009 do 15. září 2009. Z ní vyplývá, že návrhy obou účastnic na termíny jejich setkání, při němž mohlo objektivně dojít k předání díla, nebyly vzájemně akceptovány. Žalobkyně tak objektivně, ač k tomu možnost měla, neposkytla žalované potřebnou součinnost k převzetí dokončeného díla. Skutečnost neschopnosti vzájemného setkání rezonuje dle názoru odvolacího soudu i s vyjádřením žalované na jednání soudu dne 17. září 2012. Nad rámec předmětu řízení odvolací soud doplnil, že pro vznik nároku žalované na zaplacení části ceny díla bez DPH jsou rozhodující ujednání v článcích 4.1.9., 4.5. a 4.7. dodatku ke smlouvě o dílo, jejichž splnění bylo v řízení prokázáno. Z tohoto důvodu je proto i odstoupení žalované od smlouvy platné.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, tvrdíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka po rekapitulaci průběhu řízení před soudy obou stupňů odvolacímu soudu vytýká, že v situaci, kdy ke shodnému výsledku jako soud prvního stupně dospěl na základě zcela odlišného právního hodnocení věci, se dopustil vady řízení, jestliže jeho účastnice nepoučil ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná, která svůj závazek ze smlouvy řádně splnila, nemohla být v prodlení pro předchozí prodlení žalobkyně s úhradou faktury za dílčí plnění, odvolací soud se s tímto posouzením neztotožnil a dospěl k závěru, že dílo nebylo ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák. provedeno a že k předání díla nedošlo z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany žalobkyně. Za tohoto stavu měl podle dovolatelky odvolací soud, pokud se nerozhodl pro kasaci rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci prvostupňovému soudu k dalšímu řízení, účastnice poučit patrně i dle §118a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka ve své argumentaci cituje i z judikatury Ústavního soudu, podle něhož opomenutí poučovací povinnosti ze strany soudu není v souladu se zásadami spravedlivého procesu a je porušením základního práva účastníků zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle dovolatelky však odvolací pochybil i při aplikaci hmotně-právních předpisů, konkrétně ustanovení §370 obch. zák. Poukazuje na to, že i odvolací soud správně poznamenal, že termíny schůzek nebyly akceptovány vzájemně. Pak ovšem nelze přijmout jednoznačně závěr, jak učinil odvolací soud, že to byla žalobkyně, kdo tuto situaci přivodila. Kromě toho však dovolatelka poukazuje na to, že žalované bez ohledu na neuskutečnění vzájemné schůzky nic nebránilo v předání díla, tedy aby předala závěrečnou zprávu, kterou předložila soudu prvního stupně jako důkaz ve věci. Jestliže tak neučinila, svědčí to podle dovolatelky o tom, že buď neměla uvedenou zprávu v době, kdy ji jí měla předat, k dispozici, anebo ji sice k dispozici měla, avšak předat ji nechtěla (ať již ve snaze domoci se zaplacení dílčích faktur nebo s vědomím, že dílo není způsobilé k předání, o čemž svědčily výhrady žalobkyně k práci žalované). Dovolatelka tak s odkazem i na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu tvrdí, že aplikace §370 obch. zák. nepřipadá v úvahu. Dovolatelka polemizuje i s názorem soudu prvního stupně, označil-li v dodatku ke smlouvě datum 3. duben 2009 pro předání zprávy jako zjevnou chybu. Akcentuje, že předání závěrečné zprávy v dostatečném předstihu před termínem dokončení díla je nezbytné proto, aby objednatel mohl zprávu nastudovat a se zhotovitelem projednat. K poznámce odvolacího soudu, že z její strany nebyla pravost závěrečné zprávy zpochybňována, uvádí, že tak nemohla činit z důvodu, že se o ní dozvěděla až v okamžiku, když jí soud prováděl důkaz. Podle dovolatelky se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou, zda žalovaná plnění v celém rozsahu poskytla, vůbec nezkoumal rozsah nutné součinnosti žalobkyně ani to, zda žalovaná žalobkyni k součinnosti při předání, byla-li nutná, vyzývala.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu v řízení.
Podle vyjádření žalované nemůže dovolání žalobkyně obstát, neboť nesplňuje formální náležitosti dovolání (není v něm vymezeno, v čem je spatřována přípustnost dovolání a nejsou uvedena ani žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu), je nepřípustné (odvolací soud při řešení stěžejních otázek hmotného a procesního práva postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) a nedůvodné (odvolací soud se tvrzeného právního pochybení – opomenutí poučovací povinnosti dle §118a odst. 2 o. s. ř. a nesprávnosti při aplikaci §370 obch. zák. – nedopustil). Žalovaná v podrobném vyjádření, s poukazem na právní závěry v rozhodnutích Nejvyššího soudu, rozebírá a vysvětluje, že odvolací soud nebyl povinen žalovanou podle uvedené právní normy poučit o svém odlišném právním názoru, neboť skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně byl pro rozhodnutí odvolacího soudu postačující a v odvolacím řízení nebylo nutné vyžadovat doplnění vylíčení rozhodných skutečností ani označení důkazů nutných k jejich prokázání. Žalovaná podrobně reaguje i na názor dovolatelky, že ani její odmítnutí schůzky nebránilo žalované v předání díla. Žalovaná s tímto názorem nesouhlasí a uvádí, že pro formální předání díla bylo spolupůsobení žalobkyně nezbytné. Jestliže toto spolupůsobení žalobkyně neposkytla, byť jí žalovaná plnění (formální předání) opakovaně nabídla, ocitla se v prodlení vylučujícím následné prodlení žalované ve smyslu §370 obch. zák. a nárok na zaplacení smluvní pokuty jí nevznikl.
Žalovaná navrhuje dovolání žalobkyně odmítnout pro vady, případně ho zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky prodlení věřitele dle §370 obch. zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V souzené věci jde o úhradu smluvní pokuty sjednané účastnicemi řízení ve smlouvě o dílo pro případ prodlení žalované se splněním dohodnutých termínů při provádění díla. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí považoval odvolací soud za rozhodující pro aplikaci §370 obch. zák. a tedy vyloučení odpovědnosti žalované za prodlení s provedením díla e-mailovou korespondenci účastnic z období od 27. dubna 2009 do 15. září 2009, z níž vyplynulo, že návrhy obou účastnic na termíny setkání (kde objektivně mohlo dojít k předání díla) nebyly vzájemně akceptovány. Podle odvolacího soudu tak žalobkyně objektivně, ač k tomu měla možnost, neposkytla žalované potřebnou součinnost k převzetí dokončeného díla.
Podle ustanovení §365 obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.
Prodlení dlužníka nastává objektivně, jestliže nesplní svůj závazek včas a řádně. Prodlení trvá, jestliže závazek nezanikl odstoupením od smlouvy, do doby kdy je splněn. Prodlení dlužníka nenastává jen v případě, že dlužník nemohl splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele podle ustanovení §370 obch. zák.
Podle ustanovení §370 obch. zák. věřitel je v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek.
Prodlení má, i pokud jde o prodlení věřitele, objektivní charakter. Nastává, jestliže věřitel poruší své povinnosti ze závazku bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k tomu vedly. Pokud však nebylo nabídnuto řádné plnění, neporušil věřitel své povinnosti tím, že je nepřevzal, neboť jeho povinností je převzít jen řádně nabídnuté plnění. Proto v tomto případě jeho prodlení nenastane. Spolupůsobení nutné ke splnění závazku bude běžně uvedeno jako konkrétní závazek, popřípadě závazky ve smlouvě (tak typicky tomu bude u smlouvy o dílo). Nebude-li takový závazek řádně a včas splněn, nebude o prodlení věřitele pochyb. Může však jít o spolupůsobení nutné, které nebude v daném závazkovém vztahu (ať ze vztahu ze smlouvy nebo vzniklém z jiné právní skutečnosti) výslovně a přesně určeno s určením pro jeho plnění. V takovém případě bude nutno posoudit, zda jde o spolupůsobení věcně nutné a ve které době bylo nutné je poskytnout, aby dlužník mohl splnit svůj závazek, neboť jen poskytnutí nutného spolupůsobení je povinností věřitele. Od tohoto ustanovení se strany nemohou dohodou odchýlit (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 1033 s.).
Ustanovení §365 i §370 obch. zák. jsou ustanoveními kogentními, strany se od nich nemohou odchýlit ani je vyloučit, a to pod sankcí neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §39 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 808/2009, a ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 2326/2009, jež jsou veřejnosti – stejně jako níže uváděné rozhodnutí – k dispozici in www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 23. června 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2013, pod číslem 64, Nejvyšší soud z ustanovení §365 a 370 obch. zák. dovodil, že má-li mít nedostatek spolupůsobení věřitele za následek, že dlužník není v prodlení se splněním svého závazku, musí jít o spolupůsobení, jež je pro splnění tohoto závazku nutné (nezbytné), takže jeho nedostatek je překážkou, která dlužníkovi v plnění jeho závazku brání. To z logiky věci platí též v případě, že bylo určité spolupůsobení věřitele sjednáno ve smlouvě; kdyby splnění dlužníkova závazku ve skutečnosti nebylo sjednaným spolupůsobením (jeho výsledkem) podmíněno, pak by nesplnění tohoto závazku nemohlo být důsledkem prodlení věřitele s poskytnutím spolupůsobení ve smyslu ustanovení §370 obch. zák. a předpoklady stanovené v hypotéze ustanovení §365 věty druhé obch. zák., za nichž dlužník není v prodlení s plněním závazku, by nebyly naplněny. Má-li potřeba spolupůsobení věřitele vyplývat z právních předpisů, pak bez zřetele na to, zda bylo takové spolupůsobení sjednáno či nikoliv, jsou pro posouzení, zda bylo toto spolupůsobení nutné, rozhodné právní předpisy účinné v době, kdy měl dlužník plnit. Obdobně v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, Nejvyšší soud vyložil, že věřitel se mj. může dostat do prodlení, pokud dlužníkovi neposkytne spolupůsobení, které je nutné k tomu, aby byl dlužník vůbec schopen smluvené plnění poskytnout. Součinnost věřitele může být sjednána ve smlouvě, což však není nezbytnou podmínkou pro posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele bránila splnění dlužníkova závazku. Vždy půjde o posouzení toho, zda určitá součinnost věřitele je objektivně nutná k tomu, aby dlužník mohl plnit svůj závazek (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008).
Shora uvedeným požadavkům na výklad a aplikaci ustanovení §370 obch. zák. však odvolací soud v souzené věci nedostál. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odkázal na ně. Podle nich ovšem termíny společných setkání nenavrhovala pouze žalovaná, ale též (několikrát) i žalobkyně. Nelze proto na základě skutečnosti, že si účastnice navrhované termíny setkání vzájemně neakceptovaly, dospět k závěru o prodlení žalobkyně s poskytnutím nutného spolupůsobení k převzetí dokončeného díla od žalované ve smyslu §370 obch. zák. Neméně významná je však okolnost, že žádný návrh žalované na termín setkání, jak plyne ze zjištění soudu prvního stupně, neobsahoval výzvu objednateli k převzetí zbývající části díla. Jinak řečeno, z provedeného dokazování soudy obou stupňů nelze učinit skutkový závěr, že žalovaná iniciovala společná setkání právě za účelem předání díla žalobkyni. Především z tohoto důvodu (pouze na základě odvolacím soudem uvažovaných skutečností) nelze přijmout závěr o prodlení žalobkyně v důsledku neposkytnutí spolupůsobení nutného k tomu, aby žalovaná mohla splnit svůj závazek ve smyslu §370 obch. zák. Jestliže odvolací soud k takovému závěru dospěl, nemůže toto jeho právní posouzení obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
S ohledem na toto právní pochybení Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení mezi účastnicemi) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k závěru, který odvolací soud ve věci zaujal, se již nemusel zabývat dovolatelčinou námitkou vady řízení, spočívající v nedostatku poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu. Mimo to tvrzení a návrhy na dokazování, které měl odvolací soud dovolatelce dle jejího názoru odepřít, může dovolatelka uplatnit v dalším řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu