ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3012.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3012/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně HOSPIMED, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 3, Malešická 2251/51, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 00 67 68 53, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, proti žalované Oblastní nemocnici Kolín, a.s., nemocnici Středočeského kraje , se sídlem v Kolíně, Žižkova 146, PSČ 280 00, identifikační číslo osoby 27 25 63 91, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o zaplacení částky 66,290.425,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 48/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 2 Cmo 343/2013-90, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze změnil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2013, č. j. 56 Cm 48/2013-78, ve výroku II., kterým soud prvního stupně na návrh žalované přerušil řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, tak, že řízení se nepřerušuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uzavřel-li, že postup podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v projednávané věci není správný, neboť otázky řešené v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013 nemohou mít význam pro rozhodnutí o povinnosti žalované zaplatit dlužnou částku a tím splnit povinnost vyplývající z tvrzeného smluvního vztahu. Nesprávnost rozhodnutí spatřuje dovolatelka i v řešení hmotněprávní otázky relevance pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu pro otázku platnosti kupní smlouvy podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), a od rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněného pod číslem 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i od nálezů Ústavního soudu, jež cituje.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dostála tomuto požadavku pouze formálně, neboť její odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2705/2006 a sp. zn. 20 Cdo 2662/2003 jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlit, není správný.
První rozhodnutí, které dovolatelka uvádí, není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V posouzení otázky závaznosti pravomocného rozhodnutí o spáchání trestného činu pro otázku platnosti smlouvy Nejvyšší soud sjednotil právní praxi již rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněným pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 36/2008“). V R 36/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že soud je v občanském soudním řízení vázán podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal. Rozsah vázanosti soudu tímto rozhodnutím příslušného orgánu pak je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu ve sporu. Dále dovodil, že jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, nečiní smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. ani podle ustanovení §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněném pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že z již ustálené judikatury po vydání R 36/2008 ojediněle vybočuje dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2705/2006. Uvádí-li proto dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolaní skutečnost, že se odvolací soud odchýlil právě od tohoto rozhodnutí, nemůže tím být založena přípustnost dovolání.
Zpochybňuje-li dovolatelka správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož nejsou dány podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pak odvolací soud rozhodl v souladu se závěry k otázce vázanosti rozhodnutím příslušných orgánů podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vyjádřenými v R 36/2008, neboť neplatnost kupní smlouvy tvrzená dovolatelkou, z níž žalobkyně uplatňuje právo na zaplacení žalované částky, není znakem skutkové podstaty trestných činů, pro které byla podána obžaloba a je vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013. Otázku, zda žalovaná má povinnost zaplatit žalovanou částku a z jakého právního titulu, musí posoudit soud v občanskoprávním řízení.
Odvolací soud se neodchýlil ani od druhého rozhodnutí, na něž dovolatelka odkazuje. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, zabýval otázkou (ne)platnosti kupní smlouvy, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal. Takovou otázku odvolací soud neřešil, nezabýval se jí, nemohl se tedy ani odchýlit od judikatury dovolacího soudu.
Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Skutečnost, že dovolatelka vede správní řízení sporné před ministerstvem financí o poskytnutí dosud nevyplacené dotace k úhradě žalované částky, je pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná, neboť touto skutečností se odvolací soud nezabýval. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu