ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3238.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3238/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního Pluku 206/7, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kpt. Vajdy 3046/2, o zaplacení 1 710 937 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 176/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 94/2013-318, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Mgr. Jany Navrátilové, Ph.D.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2013, č. j. 26 Cm 176/2009-290, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 650 756,30 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Dovolatel sice označuje otázku hmotného práva v případě tvrzeného rozdílného řešení dovolacím soudem, resp. požadovaného odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nikoliv však v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, či od jaké konkrétní judikatury by se měl Nejvyšší soud odchýlit.
Shora uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 17. dubna 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. K doplnění dovolání žalovaného ze dne 14. června 2014 (č. l. 358 spisu) dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo podáno až po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. března 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu