ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3537.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3537/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce R. F. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, proti žalované OPPORTUNITY, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Sedláčkova 2559/10, PSČ 628 00, identifikační číslo osoby 44 01 52 08, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, o odstranění vady dodáním náhradního zboží za zboží vadné, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 278/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2014, č. j. 8 Cmo 174/2013-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 19. března 2013, č. j. 36 Cm 278/2004-306, ve znění opravného usnesení ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 36 Cm 278/2004-326, žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované 53.382,- Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil předat žalobci nový nákladní automobil Renault Grand Espace přesně specifikovaný ve výroku (první výrok), dále uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 171.840,20 Kč (druhý výrok) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 37.259,- Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že „dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu stejnou nebo obdobnou skutkovou záležitost neřeší a v jistých aspektech se i odlišuje od této rozhodovací praxe“. Rozdílnost rozhodovací praxe spatřuje v nesprávném posuzování postavení subjektů smluvního vztahu, z čehož podle názoru dovolatelky vyplývá nesprávná aplikace hmotněprávních ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), konkrétně ustanovení §428. Dovolatelka namítá i procesní pochybení odvolacího soudu, neboť žádný soud se nevypořádal s existencí znaleckého posudku č. 6757/252/04 ze dne 23. září 2004, který předložila v řízení, nebyl akceptován ani návrh na zpracování znaleckého posudku, a zpochybňuje přezkoumatelnost závěru soudu o existenci žalobcem tvrzené vady a o podstatném porušení kupní smlouvy.
Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2191/2007 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, který je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který byl vázán názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 29. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 203/2011, jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci ze dne 29. září 2010, č. j. 8 Cmo 81/2009-217, potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, že žalobce uplatnil právo z odpovědnosti za vady včas. Obšírně komentuje právní úpravu odpovědnosti za vady v obchodním zákoníku a podotýká, že nelze judikaturou potlačit smysl a význam ustanovení §428 obch. zák.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá, případně, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Uvádí-li dovolatelka, že „dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu stejnou nebo obdobnou skutkovou záležitost neřeší a v jistých aspektech se i odlišuje od této rozhodovací praxe“, zjevně míří k té části ustanovení §237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s vyřešením otázky hmotného práva, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatelka však pomíjí, že právě otázkou, zda žalobce uplatnil vadu vozidla včas, se Nejvyšší soud zabýval v již zmíněném rozsudku ze dne 29. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 203/2011, jímž zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci, a v němž rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 2191/2007. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí závazným právním názorem dovolacího soudu řídil, z čehož vyplývá, že tato otázka byla dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatelkou tvrzené podmínky přípustnosti dovolání tak nebyly naplněny.
K výhradám dovolatelky vůči tomu, jak odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka převážnou část své argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. K této argumentaci pak, jako nevýznamné, nelze přihlížet.
Poukazovala-li dovolatelka na možné vady řízení, jsou tyto její námitky irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Dovolání žalované výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti výrokům o nákladech řízení před soudy všech stupňů. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatelka ohledně těchto výroků spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 11. srpna 2014. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu