ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3924.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3924/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PRINCIPLE CO. , se sídlem Capital City, Independence Avenue P. O. Box 1312, Victoria, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo 063719, zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalované České spořitelně, a.s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, o zaplacení částky 2,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 63/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014, č. j. 68 Co 146/2014-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) potvrdil rozsudek ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 32 C 63/2010-108, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení částky 2,300.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále namítá, že soudy se neřídily závazným právním názorem vyjádřeným v předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu v projednávané věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, in www.nsoud.cz).
Již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a neoznačila ani žádnou judikaturu dovolacího soudu. Pokud by tou judikaturou, od níž se měl odvolací soud odchýlit, mělo být předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání v této věci, rozsudek ze dne 27. února 2013, sp. zn. 32 Cdo 1437/2011, pak se dovolatelka mýlí, dovozuje-li z tohoto rozhodnutí, že „jediným úkolem, který měly soudy prvého, případně druhého stupně vyřešit, je, zda zde neexistovala překážka postoupení pohledávky“. Přehlíží, že dovolací soud v uvedeném rozhodnutí pouze označil za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož právo na poskytnutí peněžních prostředků ze smlouvy o úvěru není pohledávkou, a proto nemůže být postoupeno jinému. Právě s ohledem na tento závěr se již nezabýval posouzením, zda byly splněny podmínky sjednané ve smlouvě o úvěru pro poskytnutí peněžních prostředků, ani otázkou existence skutečností, s nimiž ustanovení §525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) spojuje zákaz postoupit pohledávku. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že M. B. podmínky pro čerpání peněžních prostředků podle smlouvy o úvěru nesplnil, právo na poskytnutí peněžních prostředků mu tak nevzniklo, a nemohlo být postoupeno podle ustanovení §524 odst. 1 obč. zák. dalšímu subjektu. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není ani v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu v projednávané věci.
Namítá-li dovolatelka, že postupem odvolacího soudu bylo řízení zatíženo vadou, když v rozporu se zákonem došlo ke „znovuotevření dokazování“ k návrhu žalované poté, co byla žalovaná poučena podle ustanovení §119a o. s. ř., aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, jde o námitku možné vady řízení, která však není relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o tom, že M. B. nesplnil podmínky stanovené smlouvou o úvěru pro čerpání úvěru, pak ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by dovolatelka k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 4. srpna 2014 (srov. §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu