ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3925.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3925/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. L. M. , se sídlem v Brně - Lesné, Nejedlého 383/11, PSČ 638 00, identifikační číslo osoby 11198176, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované EUTECH akciová společnost , se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1617/1, PSČ 785 01, identifikační číslo osoby 47151421, zastoupené JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Nad Lánem 1206/1, o zaplacení 925 045 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 6/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2013, č. j. 7 Cmo 15/2013-208, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 7 Cmo 15/2013-242, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2012, č. j. 21 Cm 6/2008-153, v zamítavém výroku ve věci samé, není přípustné.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách).
Uvádí-li dovolatel, že odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru o vyloučení souběhu nároku na úrok z prodlení a nároku na smluvní pokutu za prodlení žalované se zaplacením ceny díla, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že tomu tak není. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o zneškodnění toxického odpadu vylučovala kumulaci nároků na zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení, tedy k závěru, že žalobci právo na smluvní pokutu nevzniklo, pak by se nemohl ztotožnit s posouzením soudu prvního stupně o nepřiznání nároku na smluvní pokutu pro výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na závěru, že výkon práva na smluvní pokutu je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto ve smyslu §265 obchodního zákoníku nepožívá právní ochrany, což odůvodnil stejně jako Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, kterým bylo rozhodnuto ve sporu mezi týmiž účastníky o smluvní pokutu za prodlení s úhradou ceny díla z téže smlouvy, byť šlo pouze o smluvní pokutu za jiné časové období. Nelze proto dospět k závěru o přípustnosti dovolání z důvodu, že by se odvolací soud v řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelem citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008, na danou věc nedopadají a navíc ani jejich závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, od kterého nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Poukazuje-li dovolatel na možné vady řízení, které spatřuje rovněž v překvapivosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (či v neprovedení výslechu osob), jsou tyto jeho námitky irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatel rovněž neformuluje právní otázku, vytýká-li odvolacímu soudu (a rovněž tak soudu prvního stupně) nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění při zjišťování obsahu předmětné smlouvy o zneškodnění toxického odpadu, a jeho námitky tak nepředstavují uplatnitelný dovolací důvod.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu